Spousta věcí ve společnosti a kultuře existovala jaksi odjakživa, nebylo na nich nic pozoruhodného, ale pak s příchodem internetu a sociálních sítí najednou dostaly novou dynamiku. A bezesporu k nim patří také ironie.

Ironické znevažování hodnot a autorit, výsměch naivní upřímnosti a chytré lavírování mezi seriózní reflexí a satirou v kultuře skutečně není žádnou novinkou. Zejména po nástupu postmoderny se pečlivá práce s ironií stala běžným postupem v arzenálu mnoha tvůrců. A už od devadesátých let se také řada spisovatelů a dalších umělců začala vůči ironii vymezovat s tím, že vyprázdněného ironického pomrkávání už bylo dost a je čas na obrat k postironii nebo tzv. nové upřímnosti.

Ve zpětném pohledu se tomu lze jen hořce zasmát, protože tehdejší bojovníci s vyprázdněnou ironií neměli tušení, že její zlatá éra teprve přijde. Byly k tomu potřeba významné společenské a technologické změny, ale když na konci první dekády nového milénia takřka ruku v ruce přišly sociální sítě a smartphony spolu s hospodářskou krizí a politickými otřesy, cesta k vítěznému tažení ironie byla umetená.

Výsostně „ironickou“ generací se stali mileniálové, kteří tehdy byli na prahu dospělosti. A i když to jsou trochu bolestivé vzpomínky – nebo snad cringe, abychom se drželi dobového slangu –, dá se z nich…