close search

Žít, smát se, milovat

Postironický obrat Earla Sweatshirta

Americký rapper Earl Sweatshirt se na svém nejnovějším albu Live Laugh Love, které na konci ledna 2026 představí v pražském klubu Roxy, prezentuje jako vyrovnanější a optimističtější bytost než ve své dřívější, leckdy obtížně přístupné tvorbě. Nechybí však ani ironizace ironie, díky níž jeho hudba získává metamoderní rozměr.

„Musel jsem zestárnout, abych si uvědomil hloubku optimistických klišé.“ Foto Tan Cressida

Kalifornský hiphopový kolektiv Odd ­Future zaplavil na sklonku nultých let Los Angeles jako přílivová vlna. Uskupení si uvědomilo sílu internetové propagace a jeho cynická a sarkastická hudba záhy pronikla i do mainstreamu. Postupem času z crew vykrystalizovala trojice výrazných tvůrců: Tyler the Creator, Frank Ocean a Earl Sweatshirt. Zatímco Tyler si vydobyl pozici West Coast dvojky po Kendricku Lamarovi a Ocean se poté, co mistrovsky zatočil s nahrávacími společnostmi, stáhl do ústraní, Sweatshirt působil, že se s každým dalším projektem prohlubuje jeho alergie na popový úspěch a vůbec štěstí. O to víc některé jeho fanoušky překvapilo album Live Laugh Love, vydané na konci srpna.

Smích léčí

Titulní sousloví „Žít, smát se, milovat“ se během let stalo nechvalně proslulým webovým memem. V rámci „memetické imaginace“ se jedná o motto oblíbené mezi ženami spadajícími někam mezi typ „Karen“ (memová karikatura nepříjemné ženy bílé pleti a středního věku) a příznivkyně new age spirituality. Earl Sweatshirt se však rozhodl vzít si heslo zcela neironicky za své a konceptualizovat je. Z každého rapperova slova je slyšet, že se snad poprvé v kariéře u nahrávání usmíval a že vystupuje bez ironického odstupu. V rozhovoru pro magazín SSENSE uvedl: „Musel jsem zestárnout, abych si uvědomil hloubku optimistických klišé.“ Kritik Skye Paine se dokonce domnívá, že rapper od mizantropismu desky I Don’t Need Shit, I Don’t Go Outside (2015; viz A2 č. 12/2015) a anhedonie alba Some Rap Songs (2018; viz A2 č. 08/2019) přes stoicismus pozdějších nahrávek dospěl až k radostnému epikureismu.

Sweatshirtovo duševní rozpoložení se zkrátka od chvíle, co se z něj stal dvojnásobný otec, zlepšilo. Scenáristka a herečka Aida Osman, kterou si rapper letos vzal, mu prý vysvětlila, že se musí na děti usmívat, poněvadž nejvíce reagují na mimiku. Hudebník si vzal její slova k srdci a tuto techniku zapojil i do svého uměleckého projevu. Patrně by se také rád stal lepším otcem, než mu byl ten jeho, jihoafrický básník a aktivista Keorapetse William Kgositsile alias Bra Willie. Ostatně právě na adresu otcovských vzorů si na letošním albu neodpustil jednu z mála sarkastických poznámek: „Tátu jsem měl na houby, jeho náhrada ze mě vymlátila selhání.“

Jinak se ale zahořklosti úplně vyhýbá. Pryč jsou pubertální řádky, v nichž se podobně jako ostatní členové Odd Future věnoval humoru na hraně a brojení proti politické korektnosti. Sweatshirt strávil mládí v oblaku pochmurného defétismu. Svou nejnovější deskou se cynismu vzdává, stále nicméně osciluje mezi ironií a postironií – například když odkazuje na filmovou adaptaci stejnojmenného komiksu 300: Bitva u Thermopyl (2006) verši: „Na tomhle kopci odmítám umřít. / Kde že to dnes večeříme? / Řekněte Leonidovi, že znám i lepší stravovny.“ Znamená podobné střídání postojů, že album Live Laugh Love můžeme vnímat jako metamoderní dílo?

Nová upřímnost

Z metamodernismu se v posledních letech stal pojem užívaný pro nejrůznější trendy, od takzvané severské ideologie Hanziho Freinachta po autorstvo snažící se nabídnout liberálnější, ale o nic méně křesťanskou obdobu self­-help slátanin Jordana B. Petersona. Jedním z mála aspektů tohoto paradigmatu, na němž se většina samozvaných metamodernistů shodne, je oscilace mezi upřímnou cílevědomostí modernismu a melancholickou ironií postmodernismu.

Nástup „nové upřímnosti“ na literární scéně předpověděl spisovatel David Foster Wallace, když hovořil o potřebě překonat postmoderní ironii a vydat se vstříc bodré přímočarosti, již by někteří označili za postironii, tedy ironizaci ironie. Roland Barthes přitom už v padesátých letech psal o tom, že sarkasmus je podmínkou pravdy. Jeho pozorování se v pozdějších iteracích modernismů s předponou poněkud vytratilo, ale s metamodernistickým postojovým kyvadlem je opět aktuální.

V hudbě lze kolísání od jednoho extrému k druhému pozorovat nejpozději od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se punk a new wave svým sarkasmem vzepřely idealistickému nadšení subkultury hippies, načež se proti nim na konci osmdesátých let vymezilo alternativně rockové hnutí známé pod názvem New Sincerity, jež ale zcela přehlušil nástup cynického a pesimistického grunge.

Na pole rapu si postironie našla cestu už dávno. Hip hop reprezentoval postmoderní žánr jak svým (intertextuálním) samplováním, tak texty psanými z roztodivných perspektiv a obsahujícími spoustu popkulturních odkazů. Zároveň ale odjakživa platil za subkulturu postavenou na opravdovosti. Nicméně jen málokteří rappeři opravdu působili jako úspěšní drogoví dealeři, pasáci a gangsteři – spíše se vyjadřovali v nadnesených hyperbolách. Sweatshirtův velký vzor MF DOOM tuto skutečnost postavil na hlavu a stal se komiksovým padouchem, jenž tu a tam podvedl i své posluchačstvo a na koncerty místo sebe posílal maskované dvojníky. Sweatshirt se tím inspiroval ve videoklipu k písni Crisco, v němž zaznamenal casting na herce, kterého chtěl poslat místo sebe na poslechovou party u příležitosti vydání Live Laugh Love.

Trocha mumlání

Vrtkavá rozjařenost metamodernismu se promítla i do zvuku desky. V úvodním tracku GSW vs Sac přichází hlavní producent alba Theravada s bublavým instrumentálem připomínajícím tvorbu Kool Keitha z konce devadesátých let. Hned další skladba Forge odkazuje (podobně jako to dělají rappeři typu Kendricka Lamara či YG) ke klasické losangeleské sonické paletě, ovšem v poněkud podladěné verzi. Následující skladby, s výjimkou zrychleného kazatelského tracku Static, se ale zásadně neliší od Sweatshirtovy klasické produkce preferující undergroundové beaty s vokálními linkami, chytlavými obskurními samply a minimálním zapojením bubnů. Po vzoru předchozích několika alb většina skladeb stopáží nepřesahuje dvě minuty, neobsahuje více než jednu sloku a autor se mnohdy neobtěžuje ani s náznakem refrénu.

Svým způsobem tak jednotlivé tracky svou kompozicí připomínají koncentrované básně. Flow místy zní poeticky zastřeně, někdy na hranici mumble rapu, ale propracovaná rýmová schémata přílišné mumlání nedovolují. Navzdory nečekané přívětivosti a přístupnosti alba se nicméně jedná o nejméně úspěšnou Sweatshirtovu sólovou desku – alespoň v rámci hitparád, kde nahrávka za předchozím Sick! (2022) zaostává o sto příček. Nezdá se ale, že by tato skutečnost rappera příliš trápila. A jeho skalní fanoušky může jen těšit, že se hudebník podle všeho nachází v dobrém duševním rozpoložení. Přesvědčit se o tom můžou na koncertním turné, jež zavítá na konci ledna 2026 také do Prahy. Doufejme, že na něm vystoupí opravdu Earl, a ne jeho dvojník.

Autor je překladatel.


Earl Sweatshirt: Live Laugh Love. Tan Cressida 2025.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Jak z divokých vajec

R.M.F.C. a fenomén egg punku


Dědictví rapového beefu

Dialektické obrazy hiphopové války


(Un)fuck Donald Trump

Jak se američtí rappeři dívají na svého prezidenta?


Dojení mrtvých krav

Nirvana a fungování hudebního průmyslu