Kurt Cobain nezemřel vlastní rukou, ale byl zavražděn – to je novinka stará více než třicet let. V únoru 2026 se dostala na přední stránky médií po celém světě díky deníku Daily Mail, který se odvolává na závěry studie A Multidisciplinary Analysis of the Kurt Cobain Death (Multidisciplinární analýza smrti Kurta Cobaina), publikované loni v říjnu v odborném časopise International Journal of Forensic Science. Poznatky, které shromáždil autorský kolektiv (složený z šesti odborníků z oblasti forenzních věd a jedné nezávislé výzkumnice a bývalé hudební žurnalistky), jistě nelze brát na lehkou váhu, hlavní dopad zveřejněných informací je ale nepřekvapivě především bulvární. Potvrzují to i příspěvky v českých médiích, které sice odbornou studii zmiňují, ale samy čerpají pouze z článku britského bulvárního deníku, a také čtenářské komentáře a reakce na sociálních sítích.

Možnost, že byl Cobain zavražděn, samozřejmě spouští lavinu spekulací. Kdo mohl mít na smrti rockové hvězdy tak velký zájem a zároveň prostředky k tomu, aby ji dokázal nafingovat jako sebevraždu? První na ráně je, jak jinak, hudebníkova manželka Courtney Love – všichni totiž vědí, že láska zabíjí… Marka Lanegana, jenž Cobaina zásoboval heroinem, nebo Dylana Carlsona, který mu koupil brokovnici, jsem mezi podezřelými kupodivu nezaregistroval. Ale to hlavní, o co v teoriích o narafičené sebevraždě jde, je samozřejmě vzrušující představa, že to všechno mohlo být „nějak jinak“. Otázka je, co si s takovým zjištěním vůbec počít.

Zmíněná studie se do spekulací pochopitelně nepouští, pouze upozorňuje na nesrovnalosti na místě činu a ve vyšetřovacím spisu. Z tohoto hlediska jde vlastně o uklidňující čtení – minimálně v konfrontaci s divokými hypotézami, které důkazy zpochybňující Cobainovu sebevraždu vyvolávají. Vůbec se necítím být kompetentní posuzovat zveřejněné argumenty a už vůbec nechci autory podezírat ze špatných úmyslů, jakkoli je zřejmé, že u takto exponovaných případů jde i o publicitu. Problém je, že mají­-li mít závěry studie relevantní dopad, musí se jimi začít zabývat příslušné soudní či policejní orgány, a nikoli jen bulvár a konspirátoři. A to se zatím, jak se ukazuje, neděje.

Jakožto bývalý fanoušek Kurta Cobaina (viz hudební zápisník v A2 č. 7/2024) se musím nicméně přiznat, že jsem si čtení, respektive prohlížení studie soudních znalců dokázal fetišisticky užít. V teenagerském věku mě vůbec nenapadlo se v okolnostech smrti svého idolu vrtat a nyní se mi po třech dekádách – zejména díky dokumentačním fotografiím – naskytl pohled, který bych tehdy možná neunesl. Odkaz na studii jsem si otevřel, abych si ověřil informace přímo u zdroje, a najednou jsem se přistihl, jak si fascinovaně prohlížím Cobainovo bezvládné tělo, soustředím se na vzor na košili, říkám si, že conversky bych si tipnul, ale spíš klasičtější model, pousměju se nad bílými ponožkami s žebrovaným úpletem, přemýšlím, jestli jsem si kdy všimnul písmene K, vytetovaného na levé paži, nakukuju do krabičky s feťáckým nádobíčkem, hodnotím vkusnost dlažby na podlaze a vysloveně žasnu, když čtu, že Cobain měl „pod džínami maskáčové kalhoty, pod nimi šedé tepláky a pod nimi bílé termoprádlo“. Bylo to elektrizující čtení a prohlížení – a u toho bych už radši zůstal a nikam dál to neposouval…

Kdybych popustil uzdu fantazii, dovedl bych si představit třeba i to, že Cobain ve skutečnosti nezemřel – že sám zinscenoval svou sebevraždu a teď žije kdesi v ústraní pod změněnou identitou: vidím obtloustlého, proplešatělého padesátníka, jak si někde pod palmou na Havaji brnká na ukulele, a říkám si, proč ne, jako materiál pro fanfikci by to mohlo fungovat… V zásadě se ale dá říct, že Cobainova smrt je jediný fakt, který je opravdu nezpochybnitelný. A mně to bohatě stačí, další okolnosti mi nepřipadají podstatné. To hlavní se totiž nedá zvrátit: Kurt Cobain se v okamžiku své smrti – ať už se zabil sám, nebo mu někdo pomohl – definitivně přestal podílet na utváření svého vlastního obrazu. Jakkoli on sám měl pravděpodobně pocit, že o tuhle možnost přišel dávno předtím.