Když si před čtyřmi lety odneslo Oscara za nejlepší celovečerní film drama V rytmu srdce (CODA, 2021)režisérky Sian Heder, psalo se o zlomovém momentu v reprezentaci neslyšících – postavy totiž ztvárnili herci a herečky se stejnou životní zkušeností. Centrem vyprávění však byla jediná „normální“ členka rodiny, pro niž se handicap druhých stal překážkou v realizaci vlastních snů. Snímek tak prožitky a výzvy neslyšících hrdinů a hrdinek přežvýkával do mainstreamově stravitelné a divácky učesané podoby, která zdravotně privilegovanou protagonistku ukazovala jako oběť diagnózy zbytku příbuzenstva.

Bariéry

Španělský debut režisérky Evy Libertad naštěstí vykročil úplně opačným směrem. Slyšíš mě? staví do středu dění Ángelu (ztělesněnou neslyšící herečkou a současně autorčinou sestrou Miriam Garlo), která se společně se slyšícím partnerem Héctorem připravuje na příchod prvního dítěte. Namísto radostných povinností spojených s budoucím rodičovstvím je ale pár od počátku nucen řešit zvukovody ještě nenarozené dcery. Prarodičům hned po gratulaci vyklouzne z úst obava ohledně potenciálního sluchového znevýhodnění potomka, doktoři zas s dvojicí mluví, jako by žádné závažnější zdravotní riziko neexistovalo, a ani prodavač ve specializovaném obchodu pro neslyšící se nedokáže s nastávající matkou znakově domluvit.

Ángela měla dosud luxus zařídit si život tak, aby ji její nedoslýchavost omezovala jen minimálně. S Héctorem komunikují bez problémů znakovou řečí, v keramické dílně, kde pracuje, kombinuje znaky a odezírání ze rtů, mimo to má oporu v blízkém okruhu neslyšících přátel, které spojují stejné trable. Nově nabytá mateřská role ale hrdinku tlačí do zranitelné pozice, v níž se znovu stává tou méně schopnou, méně zdravou, méně vhodnou pro pečovatelskou úlohu. Postupná změna vyvrcholí v intenzivní scéně porodu, během něhož se nakumulují všechny komunikační bariéry najednou – Héctorovi je znemožněno partnerce překládat pokyny zdravotnického personálu, doktorky křičí jedna přes druhou a rodička navíc kvůli rouškám nemá možnost odezírat. Ještě náročnější je ale následná společná péče o malou (a nakonec slyšící) Onu. S tím, jak se pozornost okolí včetně Héctora koncentruje na batole a vytrvale se mu přizpůsobuje, opadává ochota vnímat potřeby samotné matky, kterou mezitím ovládají obavy z toho, že s dcerkou nebude schopná navázat plnohodnotný vztah.

Neartikulovaný prožitek

Potud se nelze ubránit dojmu, že snímek představuje výčet různých druhů znevýhodnění. A není to daleko od pravdy – stejně jako jiná vyprávění o menšinových identitách a skupinách se ani Slyšíš mě? nedokáže zcela osvobodit od didaktické povahy a jasného emancipačního rozměru. Vyniká ale přinejmenším ve formálním zpracování, které jde – na rozdíl od V rytmu srdce – proti srsti a percepčním konvencím slyšícího publika. Zatímco V rytmu srdce ukazovalo dorozumívání postav převážně mluveným slovem s občasnými pasážemi ve znakové řeči, většina komunikace ve Slyšíš mě? se odehrává prostřednictvím znakování. To jednak drama sympaticky zpřístupňuje sluchově handicapovanému diváctvu a nadto zbývajícím nabízí úplně jiný smyslový zážitek než tradiční kinematografie. Nezalepuje tiché momenty podkresovou hudbou, netlumí neartikulované zvuky a nepomáhá publiku v orientaci, což vyústí až v několikaminutový úsek, během něhož zvuková stopa napodobuje limitované slyšení hrdinky. Ačkoli mohou být podobné sekvence repetitivní (častým motivem je třeba posezení s přáteli, kde se Ángele nedaří zapojit do konverzace), právě opakování stejných situací výstižně ilustruje, jak frustrující to musí být. Celkově tak Slyšíš mě? vytváří svébytnou variantu „slow cinema“, jež staví na omezování divácké percepce a mikrovaria­cích již viděného.

Na druhou stranu je namístě se ptát, jestli film tematicky předkládá něco jiného než jen další dojemnou story o jinakosti a útrapách, které s sebou tento cejch nese. Kdybychom si vypůjčili princip Bechdel­-Wallace testu a hledali dvě neslyšící postavy, které se spolu baví o něčem jiném než o hluchotě nebo věcech s ní spojených, pak by toho ze snímku moc nezbylo. Nedoslýchavost určuje směřování děje, vymezuje základní charakteristiku aktérů na dělítko slyšící/neslyšící, znakující/neznakující, mluvící/němý a způsobuje veškeré konflikty. Jakkoli reduktivně a zaujatě může takové filmové zpracování působit, nakonec odpovídá světu, ve kterém Ángela žije. A ten jí nedává jinou možnost než v těchto kategoriích setrvat.

Autorka je filmová publicistka.