Výstava Dějiny nás nespasí se věnuje tématu přepisování historie z pohledu současných ideologií a emocí. Tohoto „zločinu“ se dopouštíme vlastně všichni – ať už si minulost přibarvujeme, anebo ji naopak vykreslujeme v temných barvách. Proto existují propracované metodologické přístupy, které dbají na to, aby si historici a historičky byli vědomi své situované ideologičnosti. Výstavní projekt kurátorky Evy Skopalové však tyto otázky jaksi obchází a vyprávění o minulosti vnímá především jako vrstvení, díky kterému vzniká konfliktní tření jednotlivých perspektiv a interpretací. Východiskem by podle kurátorky měl být „kritický pohled, který zbytečně nepřidává filtr realitě, ale vyrovnává se s její syrovostí“. S touto ambicí pak přistupuje ke sporu o charakter dějin československého státního socialismu, který se ovšem v české historiografii vede již skoro dvě desítky let. Tento konflikt se daří poutavě zachytit ve videoeseji Veřejný přítel historického masochismu od Matěje Pavlíka a Josefa Havránka a také v asambláži děl Alexeye Klyuykova (Fragment díla Jana Šebka, Stavba tábora z roku 1953) a Jána Mančušky (…a zase zpět). Chybí však ostřejší linka, která by se více zaměřila na to, proč k určitému převrstvování dochází a s jakým záměrem. Není například náhoda, že Petr Pudil předsedá dozorčí radě organizace Post Bellum a jeho firma BPD Partners věnuje na její činnost každoročně několik milionů korun. K přepisování dějin dochází zcela záměrně – což je podle mě ona syrová realita, které je třeba čelit.

Dějiny nás nespasí. Galerie Display, Praha, 10. 10. – 30. 11. 2025