V obecném ohledu se dají díla Lászla Krasznahorkaiho rozdělit do dvou základních kategorií: ta, která se odehrávají v Evropě, a ta, jejichž dějištěm je Asie. Do první skupiny spadají tři romány často označované jako „maďarská trilogie“: jde o jeho první román Satanské tango (1985, česky 2005 v překladu Simony Kolmanové), jenž se odehrává v poloopuštěném zemědělském družstvu na venkově; po něm následuje Melanchólia vzdoru (1989, slovensky 2021 v překladu Gabriely Magové) a nejnověji Báró Wenckheim hazatér (Návrat barona Wenckheima, 2016). Román Háború és háború (Válka a válka, 1999) je sice situován hlavně do New Yorku devadesátých let, ale patří do téže kategorie už jen proto, že začíná v provinčním Maďarsku a končí ve švýcarském maloměstě Schaffhausen. ­Herscht 07769 (2021) se odehrává ve fiktivním městě Kana v bývalém východním Německu, i když je dějiště zjevně inspirováno skutečným durynským městem Kahla.

Pokud jde o „asijská“ díla, patří sem Az urgai fogoly (Vězeň z Urgy, 1992), Od severu hora – Od jihu jezero – Od západu cesty – Od východu řeka (2003, česky 2008 v překladu Simony Kolmanové), Rombolás és bánat az Ég alatt (Zkáza a zármutek pod nebesy, 2004) a Seiobo járt odalent (Seiobo na zemi, 2008). Nechronologické pořadí, v němž vycházely jejich anglické překlady, poněkud zastírá souvislost mezi dílem a autorovou životní trajektorií. Krasznahorkaiho první setkání s Asií, zaznamenané ve Vězňovi z Urgy, se odehrálo v Mongolsku těsně po pádu komunismu. Následovala zkušenost s Japonskem v románu Od severu hora – Od jihu jezero – Od západu cesty – Od východu řeka a „dokumentární román“ (jak jej sám autor charakterizoval) z Číny začátku nového milénia Zkáza a zármutek pod nebesy.

Konec dějin, konec světa

Seiobo na zemi můžeme díky četným odkazům na japonské umění – výrobu masek pro divadlo nó, cyklické budování svatyně Ise – řadit k „asijským dílům“, ale v jistém smyslu je to kniha sui generis. Nejde o ucelený román, ale ani o sbírku jednotlivých povídek. Zkoumá se zde vztah mezi estetičnem a posvátnem, a to na základě překvapivě rozmanitého, geograficky i historicky rozsáhlého materiálu: od středověkých ruských ikon nebo malířských dílen italské renesance po Japonsko nebo kvazimytické prostředí starozákonní knihy Ester.

Seiobo je po Válce a válce Krasznahorkaiho první skutečně „globalizovaný“ text, časový rozestup necelých deseti let však staví tyto dvě prózy do úplně jiných kontextů. Ve Válce a válce, dnes už historické reflexi New Yorku, jak jej Krasznahorkai zažil před jedenáctým zářím, často ve společnosti svého blízkého přítele Allena Ginsberga, objeví archivář Korin tajuplný rukopis a je odhodlán dostat ho „na Internet“ – tehdy ještě udivující novinku a zdánlivou předzvěst zázračného nového globalizovaného světa, který měl přijít po roce 1989 spolu s tolik ohlašovaným „koncem dějin“. V románu Seiobo na zemi už se tento globalizovaný svět rozpadá. Při zpětném pohledu je fascinující, že Krasznahorkai vydal tuto knihu v roce 2008, tedy přesně v roce velké světové finanční krize, jejíž dlouhodobé následky se ukázaly natolik ničivé, že je pociťujeme dodnes.

Princip imanence

Společným jmenovatelem rozmanitých protagonistů Seioba je nicméně jejich setkávání s drtivým „principem imanence“, jak se objevuje ve východních i západních kulturách. Imanence, nebo možná jinými slovy „posvátno“, na sebe bere různé podoby, ale hrdinové ve snaze jí dosáhnout buď v beckettovském stylu „selhávají lépe“, anebo jsou jí drceni. V kapitole nazvané Christo Morto si například nešťastný turista v benátském muzeu uvědomí, že slavná malba Krista na kříži – jež se během restaurování stala předmětem marných a táhlých kunsthistorických sporů, v nichž se jednalo hlavě o stanovení peněžní hodnoty díla – je skutečně naplněná Kristovým pohledem: „Tady byl Kristus v nejplnějším a nejstrašnějším smyslu slova, sirotek, a tady je Kristus SKUTEČNĚ A VPRAVDĚ, ale nikdo ho nepotřeboval…“ Podobné je to s nezaměstnaným pobudou z oddílu Narodil se vrah, který v Barceloně náhodou narazí na výstavu ruských ikon – i ty jsou stejně živé a je v nich přítomné posvátno, ačkoli to má pro hrdinu ještě horší následky.

Krasznahorkaiho „evropská“ díla často ob­­sahují trojici archetypů, které se opakují od románu k románu, ale s významnými variacemi: archivář, jurodivý a démon. Někdy se tyto tři figury překrývají, nebo dokonce mohou být obsaženy v jedné hlavní postavě – jako v případě Floriana Herschta, protagonisty románu Herscht 07769. Florian je sirotek se zdánlivě bezmeznou vírou ve všechny kolem sebe, jurodivý neboli „svatý blázen“ par excellence. Ve svém durynském maloměstě je ale obklopen démoničnem, což je zdůrazněno v postavě Bosse, který si ho najímá pro svou firmu na odstraňování graffiti, ale zároveň je vůdcem místního nacistického gangu a vášnivým milovníkem Johanna Sebastiana Bacha – dokonce se pokouší dirigovat amatérský orchestr, který má hrát jeho díla. Archivářem je tu Herr Köhler, bývalý vědecký výzkumník, který v místní škole vede večerní kurs o fyzice částic, což nakonec u Floriana vyvolá hlubokou paniku: bojí se totiž, že pokusy s rozbíjením atomů by mohly vést k obrácení Velkého třesku, a tak píše dopisy kancléřce Angele Merkel, aby ji před tímto nebezpečím varoval.

Od Kjóta po Benátky

Přes všechen metafyzický rozměr svého díla má Krasznahorkai vždy pevný přehled o konkrétních skutečnostech, ať už jde o kunsthistorickou erudici v Seiobu, či pronikavé sociální postřehy v maďarských románech, anebo dokonce o východoněmecké prostředí v Herschtovi 07769. Tak jako byla výsledkem „ponoru do sebe“ jeho asijská díla, stojí tatáž strategie i za těmi evropskými: je v nich uloženo jeho dospívání v malém městě Gyula hned u rumunských hranic (které je zjevně i dějištěm románu Návrat barona Wenckheima) i střídání podřadných prací v Maďarsku druhé poloviny sedmdesátých let poté, co zanechal studia práv. Vzhledem k ostrým třídním rozdílům uvnitř maďarské společnosti, přetrvávajícím i po jejich údajném srovnání za komunistického režimu, snad není přehnané považovat tyto „cesty“ napříč sociálními vrstvami za paralelu ke Krasznahorkaiho opakovaným pobytům v Asii.

Maďarská kritička Edit Zsadányi už před víc než čtvrtstoletím rozpoznala v Krasznahorkaiho prvních „asijských“ dílech proces, který ústí v poznání, že „peklo i nebe existují, ne však po smrti, ale v každodenní realitě“. Andělská i démonická sféra se ukazují jako integrální a nevyhnutelné skutečnosti: od Ulánbátaru po Szolnok, od Kjóta po Benátky, od New Yorku po Kanu. Anebo kdekoli, kde právě teď čteme autorova slova.

Autorka je překladatelka.

Z angličtiny přeložil Michal Špína.