Než začnu psát – a pak i po každém druhém třetím slově –, dlouho se dívám před sebe z okna na střechu z oblých červených tašek místy porostlých mechem, na třešeň, která už je zase téměř holá, jako před sedmi měsíci, kdy jsem sem přijela na pár týdnů, a ty ne a ne skončit. Třešeň tehdy sotva začala kvést, teď se na ní drží už jenom několik osamocených žlutých listů, vidím proto dobře do hlubokého údolí s kupodivu stále ještě zelenými zakrslými duby a dávno sklizenou vinicí úplně dole. Je středa, a tak se údolím rozléhá zběsilý psí štěkot, zvonění zvonců, které mají ti psi uvázané na krku, troubení a sem tam se ozve i nějaký výstřel. S rozedněním přijeli lovci – v šesti džípech, které nechali zaparkované o něco výš v kopcích. Jezdívají také o víkendech a prodírají se za šíleného řevu zvířecími stezkami po zarostlých svazích dolů. Já pak celé dopoledne raději nevycházím z domu, abych se jim se svým psem, co vypadá jako liška na dlouhých nohou, náhodou nepřipletla do cesty. Sedím tedy u psacího stolu, a místo abych psala, dívám se z okna – dál na protější kopce, které už přece jen zrezavěly a leckde i žlutě a červeně planou, a pak i nad ně, na kamennou náhorní plošinu porostlou všemožným pichlavým rostlinstvem a na vysoká skaliska v dálce na obzoru za ní. Sedím a dívám se. Celé dlouhé hodiny. Sedím a píšu to, co vidím.

Mám ráda podobné pasáže v cizích prózách, brzdí vyprávění, aniž by ho úplně přerušily; objevují se, zatímco autor přešlapuje na místě – jako běžec, kterého na křižovatce zastavila červená a on se udržuje v tempu – a přemýšlí, kudy dál. Chtěla bych jednou napsat knihu, která by sestávala jenom z nich. Vzpomínám si, jak usilovně jsem se snažila vybavit si rušnou stoupající ulici, kterou z okna staré oxfordské college v Památce paměti zaujatě pozorovala Marija Stěpanovová, anebo rozlehlý žlutý kopec s trávou zmítanou v poryvech větru za oknem Oksany Vasjakinové v Ráně. Jsem si jistá, že moje představa o těchto výhledech, zrekonstruovaná ze slov, měla daleko k tomu, co ze svých skutečných, tak různých oken viděly obě autorky. Nepomohly by mi nejspíš ani fotografie. Nepřenesly by mě do těch cizích míst.

A ani vám by nepomohlo, kdybych teď svým telefonem na šířku pořídila snímek toho, na co se dívám, jakmile zvednu hlavu od počítače. Třeba teď. Viděli byste jednoduše téměř opadanou třešeň, údolí se spoustou stromů, které teprve začínají žloutnout, a v dálce na obzoru šedozelenou náhorní plošinu, nad níž se stahují těžká mračna, zatímco samu fotografii zalévá ostré slunce. Nikde ani noha, žádné stavení. Ačkoli to je jen zdání, protože na protějším kopci se mezi stromy choulí vesnice o několika málo domech a kousek nad ní na holém svahu stojí kamenná salaš, která s ním splývá. Nicméně o to nejde, kdybyste si snímek pohybem dvou prstů po obrazovce přiblížili, dost možná byste ty známky života na něm uviděli i vy. Ne však už moje vlastní kroky tou rozlehlou krajinou. Právě ty se mi vybaví především, když se do ní od svého pracovního stolu dívám. Třeba teď. A telefon mi říká, že těch kroků denně v měsíčním průměru je osmnáct tisíc osm set. Po Henrym Davidu Thoreauovi si opakuju, že „bych si neuchoval[a] zdraví ani ducha, kdybych nestrávil[a] aspoň čtyři hodiny denně – a bývá to obyčejně i více – toulkami po lesích a přes kopce a pole, naprosto beze všech pozemských závazků“. Na rozdíl od něj se však nikdy netoulám bezcílně, pokaždé si předem načrtnu trasu, kterou měním nanejvýš s ohledem na neprůchodnost cest. A vůbec nejraději mám procházky, kdy už po kolikáté jdu „ve svých vlastních šlépějích“. Jako třeba tu, která vede po prašné cestě dolů k silnici, po ní do vesnice, tam u kostela přes kamenný most nad vyschlou řekou, jež se nejspíš naplní až v zimě, a odtud po pěšině do strmého svahu kolem vybouleného kopce z červené hlíny, odkud je to už jenom docela nepatrný kousek – a otevře se přede mnou nedozírná náhorní plošina. Ta, na kterou se dívám ze svého okna, když mám psát. Třeba teď. A ve svém výhledu rozděleném okenním rámem na několik menších políček vidím rovnou i celou svou cestu tam. A také nevelké stádo koní, kteří se nahoře pasou ve vysoké suché trávě zmítané větrem. A na cestu už se pomalu chystám. Vím, že i kdybych ji šla posté, „nikdy se s ní neseznámí[m] úplně“ – a znovu to říkám Thoreau­ovými slovy z jeho eseje Chůze, protože i já „cítím, že vzhledem k přírodě žiji jakýmsi pomezním životem, na okraji světa, do kterého činím pouze příležitostné a krátké loupežné vpády, a moje vlastenectví a věrnost vůči státu, na jehož území se uchyluji, jsou vlastenectví a věrnost nájezdníka“.

Autorka je rusistka.