Hudba dnes neumí umírat. Hity z dob dávno minulých, zapomenuté trendy a zaprášené zvuky jsou znovu a znovu oživovány – nikoli zaříkáváním nekromancera nebo záhadným virem, ale silou algoritmů a sociálních sítí. Hroby se otevírají a z nich povstávají nemrtví. Nejsou to však apokalyptičtí jezdci, nýbrž tragikomické figurky repetice.

Podle Marka Fishera a dalších teoretiků ztratila kulturní produkce v posledních dekádách schopnost vytvářet nové formy. Současnému popu vládne retrománie: vývoj se zastavil, budoucnost zanikla a minulost splynula s přítomností. Tato dynamika dostala nový spád v důsledku rychlého rozvoje sociálních sítí zaměřených na vytváření a sdílení audiovizuálního obsahu. Na TikToku a obdobných platformách denně ožívají stovky až tisíce polozapomenutých hitovek. Scrollování příspěvky tak místy připomíná scény z klasických zombie filmů. Tropy ustálené v západní literatuře a kinematografii pro nemrtvé totiž až překvapivě přesně zachycují logiku nekonečného opakování, ke kterému se současná popkultura zdá být odsouzená.

Animované mrtvoly

Populární platformy jako TikTok fungují na principu algoritmicky posilované repetice: uživatelé slyší stále dokola tytéž úryvky písní a účastní se virálních výzev, což vede k masovému šíření dané skladby. Princip, na němž dnes funguje viralita, připomíná kousnutí od zombie: stačí krátký kontakt – pár vteřin videa nebo úryvek refrénu – a uživatel se mění v aktivního šiřitele. Důsledkem je, že staré hitovky mohou snadno ožít a znovu ovládnout žebříčky. Třeba v roce 2024 podle britského Guardianu takřka čtyřicet procent nejpopulárnějších skladeb na britském TikToku tvořily písně staré více než pět let. Například pozapomenutý B­-side singl Harness Your Hopes od indierockové skupiny Pavement se díky trendu na TikToku loni stal jejich nejstreamovanější skladbou vůbec, hitovkou ze záhrobí, pro jejíž úspěch nemusela kapela, která od roku 1999 nevydala žádnou novou desku, vůbec nic udělat.

Vedle neplánovaných návratů vzniká na TikToku i druhá, systematičtější forma hudební nekromancie: banální coververze a EDM remixy starých šlágrů, které se šíří k desítkám milionů diváků. Emblematickým příkladem tohoto nehynoucího trendu je píseň I’m Good (Blue) od Bebe Rexhy a Davida Guetty. Track postavený na podkladu devadesátkové hymny I’m Blue (Da Ba Dee) skupiny Eiffel 65 zosobňuje to nejvypočítavější z nekromancie dnešních producentů. Výsledkem není oživlý hit, ale jeho bezduchý klon, kulturní kolovrátek zbavený jakékoli ironie, subverze či invence. Podobně fungují i stovky generických housových coververzí písní od Radiohead, The Cranberries nebo The Cure, které na TikToku slouží jako kulisa k banálnímu sentimentu. Tyto remixy nejsou návratem v pravém slova smyslu; nejedná se o připomínky ani reinterpretace. Jsou to zombie kopie – animované mrtvoly hitu, které se hýbou, ale nic necítí.

Fragmenty a variace

Algoritmy ale nevládnou pouze světu sociál­ních sítí; již dlouhá léta řídí doporučování obsahu na všech velkých streamovacích platformách. V posledních letech je tento trend ještě posilován rapidním rozvojem technologií strojového učení a umělé inteligence. Velké labely a mainstreamové hvězdy cíleně generují hudbu, jež je pro doporučující algoritmy dobře zpracovatelná, a tím pádem se dostane k širším masám posluchačstva. Zombie v tomto světě nejsou jen oživlé hitovky, ale i samotní posluchači bez vlastní vůle, kteří se potácejí komorami ozvěn a jimž algoritmus předhazuje předvídatelné varianty téhož produktu. Logiku generovaných playlistů vysvětlil pro server The Breaker hudební sociolog Simon Frith: streamovací AI abstrahuje vkus, odděluje ho od kontextu a plíživě uzavírá posluchače do stereotypu. Výsledkem je kulturní nemrtvost: nové skladby jsou vyráběny i doporučovány jako jalové imitace starších hitů, bez lidského faktoru překvapení.

Kam popsané strategie vedou, ukázal letošní bezprecedentní úspěch řady umělců generovaných umělou inteligencí (například skupina Velvet Sundown), kteří díky automatizovanému zařazování skladeb do spotify playlistů během pár dní nasbírali statisíce poslechů. Posluchač se na streamovací platformě pohybuje od tracku k tracku v nekonečné smyčce: každý song je minimální varia­­cí toho předchozího a je téměř nemožné na první poslech rozlišit, zda jde o nahrávku vytvořenou AI, anebo člověkem. Výsledkem je prostředí, kde se popkulturní obsah skládá z fragmentů, které se reanimují bez kontextu. Playlisty určené „k práci“, „na soustředění“ nebo „na uklidnění“ už nejsou kurátorským výběrem, ale řízenou snahou o homogenizaci zvuku. V hladkém toku pak mizí rozdíly mezi živým, mrtvým a automaticky vytvořeným.

Zástupy nemrtvých

Dalším tropem, který je tradičně spojen se zombíky, je pomalu se pohybující horda, jež hledá, koho dalšího nakazit, čí mozek sežrat, koho rozsápat. Podobné obrazy evokují dnes tak časté fanouškovské komunity organizované na sociálních sítích. Fandomy K­-popu, hyperpopu nebo třeba nostalgického revivalu Y2K pracují jako koordinované tlupy: dokážou zmobilizovat tisíce lidí k jedinému cíli – masivní akcí zvednout streamovací čísla a tím zvýšit atraktivitu idolova tracku pro automaticky generované playlisty. Fanouškovské komunity čerpají sílu ze zdánlivé nevyčerpatelnosti masy a schopnosti vzdát se individua­lity. Stávají se nástrojem, který dokáže bleskově zpopularizovat konkrétní píseň, estetiku či zvuk, a ve výsledku tak přetvářejí scenerii současného popu.

Nejschopnější nekromancerkou je bezesporu Taylor Swift, která princip mobilizace dovedla k dokonalosti hyperkapitalistické dystopie. Každá její nová deska přichází ve stovkách edic a variant, které slouží jako nástroje rituálního svolávání fandomu – tlupy „swifties“ pak hromadným nákupem, sdílením a streamováním ovládnou žebříčky (a zpěvačce generují pohádkové bohatství). Ostatní umělci jsou vytlačováni z viditelného prostoru. Swift tímto způsobem nerecykluje jen vlastní katalog, ale i samotný mechanismus poslechu: algoritmy krmí myriádou verzí nahrávek, demáčů a boxsetů. Pozoruhodné je, že tuto strategii aplikuje velmi často v situaci, kdy její pozici na špici žebříčku atakuje jiná žena. Když například letos v listopadu raketově stoupala poslechovost nové desky Rosalíi, Swift promptně vydala nové varianty své poslední desky a zmobilizovala fanoušky. V prostředí zombifikovaného popu už nemá šanci na úspěch track bez sofistikované marketingové a PR strategie, přežijí jen ti, kdo zvládnou z vlastního díla vyrobit nekonečný proud variací.

To, že krajina současné hudby působí jako říše nemrtvých, ale neznamená, že se v ní nedá pohybovat. Jako v každém zombie filmu i zde přežívají jedinci, kteří dokážou obratně uhýbat před čelistmi oživlých mrtvol. V popkultuře přežijí ti, kdo si uvědomují, že opakování nemusí být jen past, ale také funkční strategie. Ne všichni, kdo po­­užívají stejný beat, jsou bez duše. A ne každé oživení je útěk před novostí: někdy se jedná o pragmatickou volbu, jindy o projev PR zoufalství. Klíčem k přežití zombie apokalypsy současného popu možná není snažit se za každou cenu zbavit opakování, ale naučit se s ním kreativně pracovat. Rozlišit, zda je návrat gestem péče, anebo jde o invazi. Není nutné donekonečna scrollovat mezi písněmi, které už dávno měly doznít, a sledovat, jak na nás z prázdna zírají oči nekromantského algoritmu. Strategie hauntologie, hypnagogického popu nebo dnes tolik populárního hyperpopu ukazují, že i prostor mezi vzpomínkou a zombíky může být obýván inovativní hudbou.

Autor je hudební publicista.