Bezmála dvoumetrový otylý dvacátník v ha­vajské košili freneticky tančí před newyorským metrem. „Jsem produkt času a pohybu / vím, kde je v Brooklynu nejlepší pivo / jsem v zahradě a žeru všechnu tu hlínu // Bolí mě to,“ deklamuje do abrazivního beatu, oči mu planou manickým zápalem. Na první pohled (a poslech) není zřejmé, jestli to celé myslí vážně, nebo jde o další výhonek populárního žánru internetové memové kultury souhrnně označovaného jako brainrot. Jedno je ale jisté, s každým dalším videem roste ještě před pár měsíci neznámému Victoru Jonesovi fanouškovská základna. Jeho účet na sociální síti TikTok na přelomu září a října sledovalo bezmála šedesát tisíc lidí.

Ironie vždy fungovala jako zcizovací prostředek – způsob, jak si udržet odstup. Postironie, ironie druhého řádu, vyrůstající z internetové kultury počátku 21. století, tento odstup reflektuje: ví, že ironie už není obranným gestem, ale součástí samotné komunikace. Nejde jen o ironickou lásku k popu, ale i o to, že pomocí ironie lze paradoxně vyjádřit něco upřímného: cit, který by bez nadsázky působil kýčovitě.

Kulturoložky Sianne Ngai a Wendy Brown upozorňují, že v současném kulturním klimatu ironie přestává stačit. Chceme být vážní, ale zároveň si uvědomujeme, že vážnost je kontaminována sarkasmem. V hudbě se to projevuje tím, že performer hraje s vědomím, že publikum je otupělé nekonečným přísunem obsahu. Postironie se tak stává strategií, jak se vyrovnat se světem, kde je cynismus výchozí pozicí a kde obyčejná ironie ztratila svou účinnost. Vše urychluje logika sociálních sítí, v nichž o pozornost soupeří miliardy fragmentů, ale jen zlomek pronikne k ideálnímu publiku.

Postironie a autenticita

Jednou z klíčových tenzí, kterou postironie aktivuje, je vztah k autenticitě. Ta bývala měřítkem kvality, zejména v žánrech jako country či hip hop. Jenže ve světě, kde vládne autotune, filtry a memová estetika, je autenticita těžko prokazatelná. Postironie tuto logiku obrací: hraje si s představou opravdovosti, rozbíjí očekávání a nechává posluchače na pochybách, zda je gesto vážné, nebo záměrně přehrané.

Umělost se tak stává součástí sdělení. Nedotažený mix, glitchový vokál nebo sklony k banalitě nejsou chyby, ale součást strategie. Postironická hudba spojuje citlivost s dramatickým kýčem, ironii s intimitou. Posluchač se ocitá v roli dekodéra, který ne­­ustále rozhoduje, kdy je možné sdělení věřit a kdy jde jen o konstrukci.

Postironická hudba je plná intertextuálních odkazů a žánrových pastišů. Nejedná se o nostalgickou recyklaci, ale o vědomou práci s materiálem, který sám sebe ironizuje. Každý song se stává hypertextem: odkazuje na pop, emo i trap, rozebírá je na části a skládá z nich nové významy. Poučené publikum dokáže tyto odkazy číst, ale zároveň může skladbu prožít jako upřímné vyznání.

Popisovaný způsob tvorby úzce souvisí s TikTokem, platformou, kde je vše podřízeno pozornosti algoritmu, který svým uživatelům servíruje obsah. Algoritmus zvýhodňuje krátká videa se silnými hooky. Hudba se proto často komponuje jako série fragmentů – refrény, náhlé zvraty, přehnané efekty. Interpreti přemýšlejí v mikrosekvencích a musí se sami sebe ptát, jaká část písně bude fungovat jako virální moment. Tím se mění role autora, který se stává kurátorem segmentů vhodných pro algoritmus.

Zároveň mizí bariéra mezi tvůrcem a publikem. Uživatelé remixují beaty, přidávají vokály, mění kontexty. Skladba se stává otevřeným objektem; není hotovým dílem, ale výzvou k participaci. Autorita interpreta se rozplývá a význam se neustále proměňuje. V prostředí, kde vše stárne v řádu dnů, zůstává po virální písni jen stopa, echo. Postironie tuto pomíjivost nepopírá, využívá ji jako estetický princip.

Podzim tlustých kluků

Jedním z umělců, kteří využívají arzenál postironie a získávají díky tomu stovky tisíc zhlédnutí na TikToku, je Victor Jones, raketově stoupající hvězda současné newyorské undergroundové scény. Hudební mix emo rocku, art punku a taneční elektroniky doplňuje texty, které tematizují jeho bipolární poruchu a oscilují mezi absurdními proklamacemi („Matka Tereza a Mahátma Gándhí / hádají se, kdo vypere prádlo“ nebo „Hot girl summer? / Ne, teď je fat boy autumn!) a jímavou introspekcí („Co že to chci? / Být slavnej a šťastnej / a někdy prostě chci umřít / Počítá se to?“). V jeho tvorbě se otevírá ambivalentní prostor – posluchač neví, zda má upřímnosti věřit, anebo ji brát jako promyšlenou pózu. Verše působí niterně, ale dramatická aranžmá – prudké střídání tichých a výbušných momentů, vrstvení syntezátorů a zkreslených vokálů – dávají najevo, že Jones se svými emocemi pracuje jako s materiálem. Zpochybňuje hranici mezi tím, co je opravdové, a tím, co je jen pečlivě zkonstruovaná estetika.

Na TikToku i v širším digitálním prostoru Jones zároveň vystupuje jako performativní postava. V jeho klipech a krátkých videích se objevují drobné, fragmentární momenty: melodické háčky, ztišení, ironické grimasy. V rozhovorech sám sebe označuje nejen za hudebníka, ale také za komika a spisovatele, zároveň však pije čaj z hrníčku, na němž stojí „Victor Jones je konstrukt“. Posluchač se tak musí sám rozhodnout, kdy mluví vážně, kdy jen hraje a kdy se obě roviny překrývají.

Z řady mladých hudebníků, kteří se prosazují prostřednictvím TikToku, vyčnívá vedle Victora Jonese britský písničkář vystupující pod jménem Pollyfromthedirt. Jeho autorská persona působí jako postinternetová bytost, v níž se intimita mísí s absurdností. Hlas zní křehce a citlivě, ale zároveň jako by byl deformován digitálním šumem a glitchovou estetikou. Skladby jako Cherry Seeds nebo There Is No Such Thing as England propojují melancholické vokály („Není nic jako Anglie / nic jako my pro mě neexistuje“) s texturami připomínajícími rozpad signálu – jemné praskání, šum, zkreslení. Výsledkem je zvuková koláž, která posluchači zpřítomňuje médium, skrze něž hudbu slyší. Polly tak nepracuje jen s obsahem, ale i s formou, s tím, jak technologie zprostředkovává cit a zároveň ho mění. V každém tónu je cítit vědomí konstrukce, sebeuvědomělost digitální éry.

I Pollyfromthedirt se pohybuje na pomezí upřímnosti a stylizace. Jeho hudba funguje jako komentář k samotné představě autenticity: jakmile mu posluchač uvěří, že zpívá od srdce, v další chvíli zaslechne záměrnou chybu, estetický kaz, který mu připomene, že všechno je zinscenováno. Právě tenze mezi skutečným prožitkem a vědomou performancí tvoří jádro jeho tvorby. V prostředí sociálních sítí, kde se sdílejí spíše útržky než celky, Polly vytváří hudbu, která sama vyzývá k reinterpretaci: ke střihu, remixu, přenášení významů. Každý posluchač si z ní může poskládat vlastní fragment – svůj malý příběh – a stát se spoluautorem postironické hry o tom, co je ještě opravdové a co už jen digitální odraz.

Nová citlivost

Pro umělce, kteří operují v prostoru postironie, je zásadní otázkou, zda lze ještě mluvit o upřímnosti bez návratu k patosu. Ironie je bezpečná, protože umožňuje distanc, ale současně vyprázdňuje. Postironická strategie tak balancuje mezi hravostí a vyhořením: čím víc performer reflektuje sám sebe, tím víc riskuje, že ztratí emocionální jádro. Autenticita se proto nevrací jako záruka pravdy, ale jako gesto, které přiznává vlastní umělost.

V éře algoritmické pozornosti se totiž mění i pojem opravdovosti: to, co působí skutečně, není nutně to, co je syrové, ale to, co dokáže rezonovat v rámci digitálního provozu. Nová autenticita se rodí ze schopnosti být přítomný ve fragmentu – v okamžiku, který ví o své pomíjivosti. Umělci jako Victor Jones nebo Pollyfromthedirt ukazují, že cit může přežít i v prostředí ironie a přepisu. Nepřichází v čisté formě, ale jako vrstvený signál, v němž se mísí odstup, humor i bolest.

Postironie tak není jen estetikou generace internetu. Je to způsob, jak být vážný v době, která se smíchem brání každé vážnosti. V postironické hudbě se potkává přiznaná konstrukce s touhou po opravdovém dotyku. A právě v tomto napětí – mezi memem a vyznáním, mezi algoritmem a tělem – se rodí nová citlivost digitálního věku.

Autor je hudební publicista.