„Je rok 1995, Babička sedí vo foteli a počúva platňu Marie Callas. Ale trt. Chceli by sme. V skutočnosti Babička kuká v telke akýsi perfídny program. Dokonca ani neštrikuje, ani nič podobne babičkovské nerobí, len sedí a kuká.“ Psaní o babičkách se vždy může opřít o obecně sdílenou představu babičky, u nás stále ještě ovlivněnou klasickým dílem Boženy Němcové, i kdyby ji mělo obrátit vzhůru nohama. Ze začátku by se mohlo zdát, že právě takový cíl ve své Babičce© (2023) sleduje Ivana Gibová: babička z jejího románu, která se s rodinou své dcery tísní v panelákovém bytě v Prešově, je sice šetrná, ale dobrosrdečností ani laskavostí neoplývá. Vnoučata peskuje, jejich druhé babičce říká „babka ancikristová“ a zdráhá se projevit jakoukoli pozitivní emoci, natožpak lásku.

Svetr pro Masaryka

Text, který se bez členění na odstavce zastaví až po osmdesáti stranách, aby se nadechl k druhé, o něco kratší kapitole, nakonec vypovídá hlavně o přiznaně autobiografické vypravěčce. Téměř čtyřicetileté Magdě, která přijela na pohřeb (aniž bychom zprvu věděli, kdo zemřel), v rychlém sledu běží hlavou výjevy z dětství a dospívání na maloměstském sídlišti, obrazy rodinného života poznamenaného matčinou poddajností a otcovým alkoholismem i nejrůznější vlastní selhání z doby dospělosti. Zatímco si Magda utírá slzy do papírového kapesníku z Kauflandu, kde kdysi brigádničila, vrší se před námi smyslové reminiscence na pozdně normalizační kamaše a punčocháče, ale také na situace, v nichž postupně rozeznáme sexuální zneužívání. Teprve v druhé kapitole, kdy už je babička nemohoucí a Magda se o ni přijíždí starat, se obraz „kontra­-babičky“ zpětně problematizuje – a to i přesto, že je dál chladná a zaťatá a ráda má v podstatě jen Masaryka, pro kterého se blouznivě pokouší plést svetr.

Gibové próza je výrazně rytmizovaná, a to nejen na úrovni vět, ale i prostřednictvím opakujících se obratů, motivů či situací, což vyprávění dovoluje snadno přeskakovat mezi časovými rovinami („ale tam ešte nie sme, lebo sme v dvetisícom na tráve pri bytovkách“) a zároveň mu to dává výbornou flow. Někdy se až zdá, jako by vyprávění vyvstávalo ze zvukové paměti; jako by záleželo na tom, co bylo kdysi na sídlišti jak vysloveno, i kdyby šlo o banalitu. A jak se ukáže, důležité je i to, zda se zrovna mluví standardní slovenštinou, nebo šarišským nářečím, kterému se babička vyhýbá, dokud se do něj na sklonku života znovu nepropadne.

Meze sebeironie

Kdo četl i Babičku Pavla Novotného (2024; viz A2 č. 11/2025) – prozaickou čtvrtou část jeho jinak básnické autobiografické pentalogie –, těžko si může nevšimnout několika styčných ploch: i u Gibové dominuje rodině babička, která svou dceru považuje za nekompetentní, zatímco napůl nepřítomný zeť je k ničemu, a do toho přichází transformace devadesátých let. Právě optikou „toxicity“ a souvislosti rodinných traumat se společenskými změnami přečetla Gibové knihu Eva Klíčová ve 46. dílu podcastu TL;DR. Její postřehy jsou sice správné, ale vůči knize takříkajíc vnější. Sama autorka tuto svědeckou rovinu nenápadně ironizuje („To už prichádzali asi tie deväťdesiate roky a vtedy to bolo v móde,“ říká například na adresu křiklavých šusťákových souprav), a i když do textu nechává vstupovat společenská témata, neznamená to, že by chtěla „suplovat společenskou debatu“, která tu měla být už dávno, jak řekla v rozhovoru pro Tvar (č. 12/2025). Ivana Gibová není Annie Ernaux nebo Édouard Louis, aby skrze vlastní vzpomínky podávala obraz doby nebo situaci sociální třídy – obojí sice v textu najdeme, ale jeho motorem je spíš samotná paměť a její proměny vyvolané tím, že je vystavena konfrontaci s psaním.

Vedle rodinných svárů v knize probíhá ještě jeden, méně nápadný konflikt: mezi vzpomínající vypravěčkou a její sebeironií, přecházející místy až v sebenenávist. Nemůže se jí úplně vzdát, ale musí ji aspoň trochu ovládnout, pokud má vyprávění (nebo dokonce život) dávat nějaký smysl. Gibové jako autorce se to podařilo, což je vidět v porovnání s její předchozí, částečně komiksovou knihou Eklektik bastard (2020, česky 2022; viz A2 č. 18/2022). Povídky o útrapách městských mileniálů a hlavně mileniálek jsou vtipné i dobře napsané, ale ironie jim přerůstá přes hlavu, jako se to občas říká o celé naší generaci. V Babičce© už je to jinak – vtip nikam nezmizel, ale k frašce přibyla i dávka tragédie.

Je jedině dobře, že Babička© letos vyšla i v češtině, ale pokud aspoň trochu čtete slovensky, sáhněte po ní radši v originále. I když překladatel nejspíš udělal, co mohl, odlišná rytmická struktura češtiny staví do proudu slov překážky. Šarišské nářečí je pak v české verzi nahrazeno čímsi na způsob ostravštiny s občasnými polonismy. Nemyslím si, že jde o špatné řešení, a je nezáviděníhodné před takovým rozhodnutím stát, zvlášť když nezbývá než v textu zároveň nechat zmínky o „šarištině“. Slovenskou literaturu si překládat musíme, ale někdy to s sebou zkrátka nese nevyhnutelné ztráty.