Abych měl přehled o mediální prezentaci političek a politiků, projíždím si tu a tam na sociálních sítích účty lidí a organizací, s nimiž v mnohém bytostně nesouhlasím: Tomia Okamury, Jindřicha Rajchla, Donalda Trumpa, strany Motoristé sobě či jejich lídra Petra Macinky. Na profil posledně jmenovaného mě přilákal ministrův soucitný pohled zachycený na videu z brífinku, který proběhl během jeho nedávné návštěvy Kyjeva, a má krátká rešerše postojů Motoristů k dění na Ukrajině.

Až na pár velmi vyhýbavých odpovědí v rozhovorech je k mému překvapení poměrně těžké najít k danému tématu jakékoli souvislejší stanovisko. Mé přesvědčení, že tato strana i její předseda jsou ostře proti podpoře Ukrajiny, je pryč. Překvapen jsem nejen já, ale i stovky dalších lidí komentujících příspěvky Motoristů, i když většina z jiných důvodů. V diskusích se to hemží projevy zhrzení. Část komentujících je roztrpčená z ministrových vyjádření, jež navazují na zahraniční politiku minulé vlády – připadají si podvedeni, Macinkovo aktuální jednání prý nesouhlasí s předvolebními sliby. Někteří to dokonce vnímají tak, že si vicepremiér svými voliči vytřel zadek. A nechybějí ani hlasy, které se lidem ventilujícím své zklamání vysmívají.

Mé pocity z nastalé situace jsou poněkud schizofrenní. Snažím se soucítit s lidmi podvedenými populistickou strategií předvolební kampaně, ale zároveň jsem si oddechl: temné předzvěsti se naštěstí nestaly realitou. Současně děsím sám sebe, když mi úlevu přinášejí zahraničněpolitické kroky ministra, který jednou větou ukončil klimatickou krizi a na své cesty bere člověka s výrazem Dukea Nukema, jenž si v přírodním parku načerno postavil garáž (pardon, moštárnu), a aby toho nebylo málo, ještě mu zařídil pozici zmocněnce pro Green Deal a klimatickou změnu.