Vzpomínám si, že téměř všechny texty, které se po nečekané smrti Jiřího Cieslara vyrovnávaly s jeho odchodem, mě dráždily tím, s jakou samozřejmostí se v nich vedly paralely mezi kritikem a jeho prací: jako by člověk s impozantní fyziognomií a vystupováním zákonitě musel imponovat i svým uvažováním a psaním. I těch pár pokusů popsat, v čem spočívaly limity Cieslarových reflexí filmů, fotografií či literárních děl, provázel stejný problém – do věcných argumentů se vkrádaly osobní invektivy. Většinou z nich vyplývalo, že tak idiosynkraticky jako Cieslar mohl k umělecké kritice přistupovat jen do sebe zahleděný snob.

Vize útěku

Když se probírám svými poznámkami, na nichž jsem chtěl tento článek postavit, s překvapením zjišťuji, že sám nejsem schopen udržet si střízlivý odstup ani po dvaceti letech. Chtěl jsem psát o tom, co mě na Cieslarových esejích kdysi dávno oslovovalo (a co mě do určité míry pořád fascinuje), charakterizovat jeho styl, metodu… Místo analýz mám ale tendenci sklouzávat k nemístnému psychologizování a autorovy texty čtu prizmatem těch několika osobních vzpomínek, které na něj mám.

Například: lze jeho opakované návraty k motivům lehkosti, osvobození a uvolnění, jež údajně filmy přinášejí („dějiny filmu daly by se napsat právě s ohledem na scény, kdy hrdina krátce…