Pokud bych měl kategorizovat své chování na sociálních sítích, napsal bych, že je spíše introvertního charakteru. Vlastní obsah sdílím zřídka, neúčastním se ideových bitev pod příspěvky a čím dál zdrženlivější jsem i při udílení lajků. Nejintenzivněji (a taky nejtělesněji) jsem svou přítomnost na sítích doposud prožíval při dopaminových záchvatech – například když jsem se nahlas smál či ronil slzy u krátkých videí, na nichž si lze snadno vytvořit závislost.

Moji ležérní existenci ve světě sociálních médií narušily nedávné události v USA. Souběžné pocity vzteku a lítosti mě přiměly sdílet video z protestů v Minneapolisu zachycující incident, během nějž agenti ICE zastřelili Alexe Prettiho, a doprovodit ho krátkým komentářem. Video vyvolalo vesměs soucitné projevy, ale dočkal jsem se i reakce od jedné známé z dřívějška, která postup zmíněných složek schvalovala a naopak popírala oprávněnost občanského odporu. „Tak s touhle fašistickou ignorantkou se rychle rozloučím,“ blesklo mi hlavou a byl jsem rozhodnutý potrestat ji exkomunikací.

Mé zkratkovité jednání ale přemohla zvědavost. Jak to vlastně myslela? Co ji k takovému názoru vede? Pustil jsem se s dotyčnou do konverzace a postupně jsme se dotkli její frustrace z přehlcení informacemi i potřeby klidu a řádu, probrali jsme problematiku kontextu při komunikaci a nakonec jsme se shodli na tom, že určitá forma občanské neposlušnosti je ve společnosti čas od času potřeba. Tak aspoň drobný úspěch… Čelit vzestupu krajní pravice a pronikání fašismu do mainstreamu v míře, jaká pro mě byla až donedávna nepředstavitelná, je náročné a frustrující. Pořád si ale říkám, že primárním nástrojem společenské kultivace je dialog. A pokus o něj by měl předcházet jakýmkoli razantnějším krokům.