Je až s podivem, že se v současném světě, který tvrdohlavě balancuje na skomírající osvícenské „pokrokové“ ideji, u které je stále více nabíledni, že nás vede do planetární záhuby, ještě neobjevilo jednotné umělecké a kulturní hnutí, které by „chladnému racionalismu“ oponovalo. V počátcích etablování osvícenského paradigmatu se jako takový zásadní opoziční směr zformoval na přelomu 18. a 19. století romantismus, který proti osvícenskému „rozumu“ kladl důraz na „cit“. Přestože požadavek jednotnosti se v partikularizované kultuře postpostmoderny jeví jako nemožný, zdá se, že důraz na „citovost“ má při promýšlení nového uměleckého směru stále velký potenciál.

Mezi starým a novým

V poslední době zaznamenáváme projevy touhy po nějaké nové citlivosti stále častěji. Například v hudbě se kromě postironických tendencí objevují i projevy takzvané nové upřímnosti. U nás se s tématem vypořádal Karel Veselý v knize Hudba srdce (2024), podle níž se v dnešním světě láska jeví nejen jako revoluční záležitost, ale dokonce jako nezbytná podmínka pro přežití.

Ve volání po nové citovosti jsou přitom stále patrné fragmenty „starého“ romantismu. Zatímco v oblasti umění a literatury romantismus do velké míry postupně degradoval do „romantického kýče“, v rovině sociokulturní některé prvky romantismu přežívají a stále určují naše jednání a cítění. V roce 1987 vyšla významná studie Colina…