Čtvrtá deska sólového projektu Vojtěcha Grabače pokoj25, nazvaná Taneční, působí ve srovnání s předchozími nahrávkami konceptuálněji. Pro autorovu tvorbu je charakteristická nostalgie, která nevyvěrá jen z textů, ale také ze zvuku inspirovaného českými kapelami z osmdesátých a devadesátých let, jako byli Psí vojáci, Zuby nehty nebo Máma Bubo. Do minulosti se Grabač obrací i jako textař, témata nicméně zároveň vycházejí z jeho osobních prožitků.

Vychčiju se do chřtánu smrti

Tentokrát se písně netočí jen kolem roztříštěných momentů z pražských večírků a následných kocovin. Grabačovi se povedlo najít výstižný scelující rámec, v němž do sebe zapadají i motivy z jeho předešlé tvorby. Přechod ze základní školy na střední bývá spojený s tanečními, které byly a snad pořád jsou jedním z mála rituálů dospívání: „Jak jsem se tu octl / a co se vůbec včera dělo? / Vždyť jsem snad měl jít / jenom do tanečních.“ První sloka titulního tracku jako by vypovídala nejen o spontánní párty, ale také o zdánlivé nevinnosti samotných tanečních, které mají jakožto klasický iniciační topos ambivalentní charakter. Středoškolské taneční kursy se časově překrývají s přerodem dítěte v dospělého člověka a současně představují bod, z nějž se subjekt ohlíží nazpátek. „Možná jsme mohli bejt spolu, / kdybych ti tenkrát…