Jestliže se o padesátých letech a stalinismu nezřídka mluvilo jako o době zrodu nové kulturní politiky, založené na uplatnění třídních principů ve vnímání společenského vývoje, s růstem historického poznání této epochy už ony závěry působí mnohem méně jednoznačně. Rozsáhlá monografie Macieje Górného Na prvním místě má být národ (Przede wszystkim ma być naród, 2007) se k tuzemské veřejnosti dostává bezmála s dvacetiletým zpožděním. Můžeme se proto právem ptát, zda autor neměl své poznatky aktualizovat.

Jeho komparativní analýza oficiální marxistické historiografie ve střední a východní Evropě (která však příliš nepřesahuje horizont padesátých let) zprostředkovává českému čtenářstvu hlubší poznání polského, německého, případně i slovenského dějepisectví. Přestože od původního vydání publikace výzkum k tomuto tématu pokročil, otázky, kolem nichž se monografie točí, stále zůstávají pozoruhodné. Pokud v počátcích státního socialismu docházelo k aplikaci marxismu na historickou matérii, bylo možné zároveň novou teorii adaptovat na stávající obrazy dějin, ukotvené v historickém povědomí? A do jaké míry se musely s marxismem v leninském pojetí konfrontovat nacionalistické koncepty, vytvářené v období „zrození národů“ v 19. století?

Levice a tradice

Snaha o kulturní propojení marxismu s místní historickou tradicí „obrozeneckých dob“ byla popsána v textech historiků Petra Čorneje či Jiřího Raka, z mladší generace pak Kamila Činátla nebo Jana Randáka.…