Jestliže se o padesátých letech a stalinismu nezřídka mluvilo jako o době zrodu nové kulturní politiky, založené na uplatnění třídních principů ve vnímání společenského vývoje, s růstem historického poznání této epochy už ony závěry působí mnohem méně jednoznačně. Rozsáhlá monografie Macieje Górného Na prvním místě má být národ (Przede wszystkim ma być naród, 2007) se k tuzemské veřejnosti dostává bezmála s dvacetiletým zpožděním. Můžeme se proto právem ptát, zda autor neměl své poznatky aktualizovat.

Jeho komparativní analýza oficiální marxistické historiografie ve střední a východní Evropě (která však příliš nepřesahuje horizont padesátých let) zprostředkovává českému čtenářstvu hlubší poznání polského, německého, případně i slovenského dějepisectví. Přestože od původního vydání publikace výzkum k tomuto tématu pokročil, otázky, kolem nichž se monografie točí, stále zůstávají pozoruhodné. Pokud v počátcích státního socialismu docházelo k aplikaci marxismu na historickou matérii, bylo možné zároveň novou teorii adaptovat na stávající obrazy dějin, ukotvené v historickém povědomí? A do jaké míry se musely s marxismem v leninském pojetí konfrontovat nacionalistické koncepty, vytvářené v období „zrození národů“ v 19. století?

Levice a tradice

Snaha o kulturní propojení marxismu s místní historickou tradicí „obrozeneckých dob“ byla popsána v textech historiků Petra Čorneje či Jiřího Raka, z mladší generace pak Kamila Činátla nebo Jana Randáka. Górného srovnávací přístup nám však umožňuje sledovat, jak rozdílné byly podmínky této akulturace v jednotlivých zemích. Zatímco v Čechách se musela historiografie vyrovnávat s vyzdvihovaným husitským obdobím a otázkami jeho hodnocení, na Slovensku mělo dějepisectví odlišná specifika. Národní hnutí se v obraně před maďarizací hlásilo k idejím panslavismu, hledalo státní kořeny v období raného středověku a své naděje upínalo k carskému Rusku. V polské historiografii se naopak střetávalo několik proudů, přičemž v centru zájmu bylo hledání příčin rozdrobení polského státu, ale i komplikované německo­-polské vztahy.

Roubování marxismu na sedimenty historického vědomí, utvářeného v 19. století, se Górny věnoval už v monografii Mezi Marxem a Palackým (2002, česky 2018). Zkoumal mimo jiné, proč mohla Palackého syntéza českých dějin, která obsahovala koncepci historického pokroku a zároveň stavěla na stereotypech o slovanském demokratismu, o století později posloužit oficiálnímu dějepisectví. Kulturní koncepce ministra školství Zdeňka Nejedlého navíc podle polského historika dokázala propojit s marxistickým výkladem dějin i romány Aloise Jiráska, které se těšily široké oblibě a měly být literární ilustrací Palackého filosofie dějin. Tady však Górny komplikované vazby až příliš simplifikoval. Zavádějící je například jeho tvrzení, že Nejedlý a Jirásek neměli historické vzdělání. Mimo to zařazení Jiráskova díla do „pokrokové tradice“ vyplývalo hlavně z Nejedlého vřelého osobního vztahu ke spisovateli, který se nicméně politicky hlásil ke konzervativní národní demokracii a Říjnovou revoluci odmítal.

Absurdní jsou však i některé Górného poznámky týkající se slovenské historiografie. Historik například tvrdí, že negativní obraz Slovenského národního povstání, využívaný v procesu proti takzvanému buržoaznímu nacionalismu, byl resuscitován v období normalizace, tedy v časech největšího vzmachu kariéry Gustáva Husáka.

Husitská internacionála

Nejsilnější pasáže Górného monografie na­­opak tkví ve srovnávání jednotlivých dějinných motivů a jejich zpracování v rámci oficiální historiografie. Tady se i přes snahu o vytyčení pokrokové linie dějin vyskytly nejrůznější kontradikce. Ty se projevovaly i střetáváním nacionalistických představ s principy marxistického chápání dějin. Problematika vztahů mezi slovanskými a germánskými národy byla v poválečné době velmi živá a promítala se do nově utvářených konceptů historické paměti.

Mimořádně silný nacionální náboj měla historická věda v Polsku. Rané dějiny středověkého státu byly líčeny prizmatem boje s německými feudály o západní území, zatímco expanze piastovských panovníků na Kyjevskou Rus byly zamlčovány. Také západní christianizace polských území byla vnímána kriticky jako proces, který vytvářel bariéry mezi Poláky a jinými slovanskými národy. Zvláštním způsobem fungovala historická aktualizace ve východoněmeckém dějepisectví. Kritika německé expanze na východ se v ní spojovala s odsudky politiky Konrada Adenauera a „západoněmeckého revanšismu“. Stejně tak téma husitství a jeho válek přesahovalo hranice českého dějepisectví. Kořistnické husitské výpravy za hranice českých zemí (takzvané rejsy) tak byly vykládány především jako misie cílící na utlačované třídy v sousedních zemích. Na Slovensku (tvořícím součást uherské „svatoštěpánské“ koruny) se tak měla už v této době podle aktualizačního narativu rodit sounáležitost a bratrství s Čechy.

Pokrok i zpátečnictví

Rozpory mezi nacionalistickými příběhy a mar­­xismem pak nejvýrazněji vyvstaly v inter­pretacích revolučních vln let 1848 a 1849. Marx a Engels totiž označili jednání menších slovanských národů v přelomové situaci za reakční a vyjádřili pochybnost nad jejich dalším vývojem. Jestliže se například slovenské národní hnutí v čele s Ľudovítem Štúrem přimklo k císařské Vídni v obavách před důsledky úspěchu uherské revoluce, musel být tento krok z perspektivy marxistické historiografie vnímán jako zpátečnický. Na druhou stranu se v rámci slovenského dějepisectví udržoval nezkalený obraz odporu štúrovců proti uherským magnátům jako výraz třídního boje na správné straně dějinné osy. Górny poukázal, jak rozdílnost přístupů vedla ke sporům uvnitř slovenské historické obce v polovině padesátých let. Historik Vladimír Matula tehdy nadzvedl mnohé své kolegy tvrzením, že Štúrova „pokroková“ role skončila právě v době revolučního vření. V pozdějších letech některá svá tvrzení poněkud otupil, v období reformismu šedesátých let mu však byly někdejší postoje vytýkány jako projev stalinismu. Podobně problematické bylo roubování některých schémat oficiální historiografie na polské dějiny, kde významnou roli sehrávala šlechta. Příkladem „lidové vzpoury“ se tak staly rozbroje v Krakově a na Haliči čtyřicátých let, které skončily zmasakrováním polské šlechty vzbouřené proti rakouské nadvládě tamním rolnictvem.

Marxistická historiografie není pro Górného jen příkladem deformace vědy v podmínkách autoritářských režimů. Ačkoliv mělo být dějepisectví podle ideálů klasika německé historické vědy Leopolda von Rankeho přísnou vědeckou disciplínou, rekonstruující na základě archivních pramenů minulou skutečnost, vždycky se zároveň vázalo na aktuální politické zájmy a témata. Podobně jako francouzský filosof Jacques Derrida psal o „Marxových strašidlech“ v dobách raného postkomunismu, musela se v padesátých letech oficiální marxistická historiografie potýkat se strašidly nacionalismu, která je ostatně možné vyvolávat i o řadu desetiletí později.

Autor je historik.