Nejnovější titul Franka Furediho, ­britského sociologa maďarského původu, nazvaný pů­sobivě Válka s minulostí (The War ­Against the Past, 2024), vyšel v českém překladu záhy po svém prvním vydání. Jako historička umění si neodpustím publikaci soudit nejprve podle její obálky, na níž vidíme čtveřici portrétů kanonických mužských osobností západních dějin ve zlatavých rámech. Jsou ovšem narušeny stopami červeného spreje – gestem obrazoborectví, které památku postav i hodnot, jež reprezentují, znevažuje, či dokonce zatracuje. Obálka je věrná obsahu knihy. Autor v ní vymezuje „válku s minulostí“ jako vyústění dlouhodobých procesů, v nichž je minulost vnímána jako patologická. Tento postoj se projevuje například strháváním památníků ve veřejném prostoru nebo „cancelováním“ historických postav, jež jsou označovány z hlediska současných hodnot za problematické, a je praktikován globálně. Za iniciátory tohoto boje Furedi považuje zejména zastánce politiky identit, jejichž přístup narušuje ustálené historické narativy a stírá hranice mezi minulostí a přítomností.

Anachronismus a prézentismus

Kromě touhy rozejít se s toxickou minulostí si autor všímá dalšího aspektu titulní „války“: ti, kdo ji vedou, propůjčují přítomnosti autoritu nad minulostí. Tato tendence se dá označit pojmy anachronismus či prézentismus – na historický materiál je aplikována současná perspektiva a terminologie. Objevuje se tak autorem právem kritizované nadužívání pojmu dekolonizace. V případě kategorií spadajících do diskursu politiky identit (jako gender, queering či trans) je zase podle autora patrná snaha za každou cenu doložit, že tyto identity fungovaly napříč časem. Příklady, které Furedi uvádí, jsou však spíše demonstrací špatné vědy a snad i komentářem k jakési akademické tendenčnosti než důkazem o nesmyslnosti dekolonizace.

Anachronismus, jeden ze základních – a přitom nedostatečně reflektovaných – problémů historických oborů, je v knize redukován na jakýkoli projev pozornosti vůči aktérům stojícím mimo tradičně privilegované, tedy převážně bílé a heteronormativní pojetí dějin. Furediho zaujatost proti politice identit pak vede k instrumentálnímu vykreslení například queer perspektivy jako amatérské a principiálně mylné. Pojmové napětí, stěžejní pro Furediho argumentaci, přitom historické disciplíny provází dlouhodobě. Příkladem může být proměnlivý význam pojmu propaganda od období před knihtiskem až po současnost formovanou digitálními médii a používáním umělé inteligence.

Furedi z pozice sociologa varuje před možnými společenskými dopady dnešní kulturní války a své postoje opakovaně opírá o dílo Hannah Arendt, zejména v obraně konzervativního pojetí vzdělávání založeného na depolitizaci školního prostředí. Arendt chápala vzdělávání jako uvedení dětí do světa, přičemž politické jednání mělo následovat až po získání vědomostí. Dále Furedi v návaznosti na Arendt varuje, že opuštění konzervativního přístupu k dějinám povede k pocitu studu vůči vlastní minulosti a ke stavu „kulturního bezdomovectví“ budoucích generací. Arendt však vycházela ze své vlastní, specifické zkušenosti a její názory v této oblasti jsou dnes v mnoha ohledech archaické a na současný kontext obtížně aplikovatelné.

Od komunismu ke konzervatismu

Válka s minulostí je dílem autora s velkým rozhledem a nabízí řadu podnětných postřehů. Zároveň však může u čtenářstva vyvolávat ambivalentní dojem: ačkoli text deklaruje zájem o historii a vzdělávání, jeho těžiště se často přesouvá k jiným otázkám. A zároveň dochází k tomu, proti čemu sám autor brojí, tedy k mazání rozdílů mezi přítomností a minulostí – přeskakujeme od příkladů z dějin antického Říma přes autory 20. století až po nejsoučasnější trendy.

Osobně se mi poněkud ambivalentní dojem z Furediho výkladu podařilo uchopit díky paralelní četbě knihy The Cancel Culture Panic: How an American Obsession Went Global (Panika z cancel culture. Jak se americká obsese stala globální, 2024) od Adriana Dauba. Autor, jenž metodologicky navazuje na koncept morální paniky, jak ji definoval Stanley Cohen, analyzuje, jakými způsoby je cancel culture prezentována jako hrozba pro západní kulturu, a chápe je jako symptom selhávajícího liberalismu. Zaměřuje se přitom na selekci a anekdotizaci příběhů o „cancelování“ i na roli předsudků v jejich rámování. Kniha obsahuje obdobné anekdoty, jaké nacházíme u Furediho – například historku o pobouření studenstva na Oberlin College kvůli kulturní apropria­ci sendviče bánh mì v místní menze, z něhož se stala kauza, která obletěla svět.

Není tedy překvapením, že v Daubově knize narazíme i na Furediho, ovšem v rámci širší ideové trajektorie. Je připomínán v souvislosti s kritikou politické korektnosti a terapeutické kultury. Tato kritika se přitom protíná s neokonzervativními a libertariánskými tendencemi ve Velké Británii a Furediho jakožto původně marxisticky orientovaného intelektuála (mimo jiné klíčovou postavu při vzniku britské Revolutionary Communist Party) postupně sblížila s pravicovým diskursem. Odmítání identitární politiky, vztahované i k oblasti dějepisectví, zapadá do této ideo­vé proměny.

Neradostné vyhlídky

V souvislosti s panikou z cancel culture nelze v českém kontextu přehlédnout roli nakladatelství Bourdon, které se rozhodlo Furediho knihu uvést na tuzemský trh a které je kromě vydávání beletrie Patrika Hartla známé vydáním překladu problematické práce o trans tematice od americké publicistky Abigail Shrier. Kritiku této publikace přitom šéfredaktor Ivan Pilip zasazuje právě do rámce cancel culture. Přehlíží však, že „rušení“ se v našem prostředí dlouhodobě děje z opačné strany a je posilováno globálními konzervativními tendencemi, které mobilizují morální paniku a uplatňují antiqueer rétoriku i praxi, a to i v rámci kulturních a paměťových institucí, tedy i ve způsobech práce s minulostí.

Narativy o cancel culture často pracují s příměry k totalitním režimům, které jsou historicky spojovány s instrumentalizací dějin. Furediho snahu lze chápat jako obdobný pokus, ačkoli s mylnou představou o tom, kdo je ve skutečnosti vládnoucí elita. Zároveň přehlíží, že minulost je neoddělitelně spjata s tím, jak si události připomínáme, interpretujeme je a znovu utváříme skrze nové zkušenosti. Historii nelze chápat jako statický soubor hodnot, nýbrž jako dynamickou a živou hmotu, s níž je třeba pracovat. Pouze tak mohou historie a paměť v rámci humanitních věd plnit svou roli: jako kritické tázání po lidské zkušenosti a odpovědnosti.

V kontextu globálního vzestupu krajně pravicové politiky je pro mě obtížné vnímat humanitní vědce a vědkyně, kteří kriticky zvažují, proč a jakým způsobem pracovat s kanonickými osobnostmi, jako jakousi elitu. Stejně tak je pro mě těžko přijatelné útočit na studující historických oborů, kteří si své směřování volí v situaci, kdy jsou jejich profesní vyhlídky téměř mizivé – takový entuziasmus lze totiž sotva vykládat nenávistí k minulosti. V době, kdy tento text vznikal, zveřejnil Elon Musk na síti X tvrzení, že Hitler nezabil miliony Židů. Informoval o tomto závažném útoku na minulost Spiked, online platforma, se kterou je Furedi spjatý? Ne, ale mohli jsme se na ní dočíst o pobouření z dekolonizační interpretace Shakespeara. Jen stěží si mohu představit svět, v němž by byl Shakespeare skutečně ohrožen. Zato pociťuji, že práva LGBTQ+ lidí, marginalizovaných a různorodých komunit, které Furedi označuje za elity, jsou ohrožována neustále.

Autorka je historička umění.