Knižní sága Andrzeje Sapkowského čerpala ze západní kultury. Ostatně Geralt je jakousi parafrází typicky noirového hrdiny. Sapkowského tedy nelze považovat za typicky východního či polského tvůrce. Zaklínač mistrně kloubí univerzálnost a širokou přístupnost s lokálními specifiky. Jeho autor zná západní fantasy, inspiruje se bratry Grimmovými a Andersenem, slovanskou i germánskou mytologii, Tolkienem či artušovskými mýty. Ovšem opakovaný argument, že seriálový Zaklínač (The Witcher, 2019–2026), vznikající v americké produkci pro Netflix, postrádá cit pro pochopení evropského světa, jako by skutečnost, že Sapkowski mísí různorodé kultury a tradice, přehlížel. Problém seriálu po čtyřech odvysílaných řadách nicméně tkví v něčem jiném.

Podcenění publika

První série, splétající původní Sapkowského povídky do jednoho celku, spoléhala na větvení dějových linií a také na diváckou obeznámenost s výchozím materiálem. Byl zde patrný omezený rozpočet (především výprava působila papundeklově) a byla vidět zoufalá snaha výsledek co nejvíce vypulírovat. Estetika a drobnokresba jednotlivých postav kromě knih čerpala i z brilantních videoher, jež jsou věrnou interpretací a nadstavbou knižních příběhů. Ztvárnění Geralta představitelem Supermana Henrym Cavillem se blížilo právě videohernímu předobrazu, kde světem i lidmi unavený řezník s nehybnou tváří proplouvá odporným Kontinentem.

S výstavbou světa a rozkreslením jeho zákonitostí i mytologie si však tvůrci nelámali hlavu a spolehli se…