Druhá světová válka nebyla pro Společnost Walta Disneyho příznivá. V Evropě přišla o klíčové distribuční zázemí. Celovečerním filmům se nedařilo – většina z nich ostatně byla pouhými pásmy několika animovaných příběhů. Klíčovou událostí bylo také vytvoření odborů sdružujících animátory, kteří se podmínkám u Disneyho vzepřeli. Studio tak během války začalo spolupracovat na projektech financovaných vládou.

Jednou z tendencí bylo pozitivní vykreslení Latinské Ameriky, jejíž obyvatele značná část americké veřejnosti vnímala jako sympatizanty s nacismem. Dvojice filmů Saludos Amigos (1942) a The Three Caballeros (1944) nechala oblíbené postavičky procházet ikonickými místy, která stereotypně reprezentovala lokální kultury Brazílie nebo Argentiny, přičemž tvůrci kombinovali hrané záběry s těmi animovanými. Natáčet hrané filmy bylo totiž levnější než tvořit ty animované.

Poválečná tvorba na tento trend navázala. Píseň jihu (Song of the South) z roku 1946 je především technologickým spektáklem, v němž tvůrci komplexněji propojili interakce herců s animovanými postavičkami poté, co si to vyzkoušeli u několika předchozích projektů. Látka vychází z literární předlohy Joela Chandlera Harrise a jeho populární série o strýčku Remusovi, jenž na plantáži baví tamní děti příběhy o králíku Br’erovi.

Bezelstný spektákl

Tyto zkazky vycházejí z tradice afroamerického folkloru, avšak nahlíženého „bílou“ optikou. Snímek jednotlivé povídky splétá do souvislého příběhu o finančně zajištěné rodině, která přijíždí na plantáž v Georgii. Vyprávění se soustředí na postavu chlapce Johnnyho, který si myslí, že jede na prázdniny s rodiči. Záhy se však dozvídá, že matka s otcem si už nerozumějí tak jako dřív, a zatímco otec jede za prací do Atlanty, Johnny s matkou zůstanou v rozsáhlém sídle. Prvotní stesk po otci opadá, když chlapec potká strýčka Remuse, jehož vyprávění pro něj znamenají mnohem víc než pouhé zpestření.

Vyprávění tedy po disneyovsku rozvíjí ro­­dinné motivy, s důrazem na stabilitu rodiny jakožto instituce. Přitom pojednává především o tom, jak velký vliv mají fikční příběhy na náš život i osobnost. V Písni jihu vyprávění příběhů dokonce zachrání život. Mimo to jsou pohádky nástrojem, díky němuž můžeme lépe snášet každodenní zmar. Tvůrci kombinují hrané segmenty s animovanými historkami strýčka Remuse, jejichž protagonista králík Br’er se vydává na dobrodružnou cestu a vychytrale uniká predátorskému lišákovi. Nechybí ani pár muzikálových scén, v nichž se reálné postavy potkávají s těmi animovanými, a dochází tak ke spojení obou světů. Klasický disneyovský snímek dokáže díky své technologické propracovanosti a podmanivé kresbě dodnes uhranout – v jádru jde o bezelstné vyprávění o síle přátelství, příběhů a rodiny.

Nepohodlné dílo

Problematickým – a dlouhodobě diskutovaným – aspektem filmu je ovšem romantizace afroamerické komunity, která na jižanské plantáži žije ve zdánlivé harmonii s hodnými bílými majiteli. Nejde však o romantizaci otroctví, jak je často mylně uváděno. Děj se odehrává po skončení občanské války, tedy v éře „rekonstrukce“, a vyobrazení černoši jsou tudíž formálně svobodní. Jejich úloha ve filmu je však jasná – starají se o to, aby se bílé postavy měly dobře. Hierarchické rozvržení je zkrátka jasné. Ostatně stereotypizace různých etnik byla v době vzniku snímku běžnou věcí. Stačí si vzpomenout, jakým způsobem jsou vykresleni původní obyvatelé Ameriky v animovaném Petru Panovi (1953).

Potíž ale není ani tak v tom, co Píseň jihu ukazuje, jako spíš v tom, co neukazuje. Kvůli věrné reprezentaci černošské kultury nicméně studio při psaní scénáře angažovalo afroamerického herce a umělce Clarence Museho, ten však po sporech s hlavním scenáristou Daltonem S. Reymondem odešel – a to právě kvůli ignorování jeho výhrad k stereotypizaci černošské mluvy, kostýmů i chování. Scénář se vyvíjel několik let. Tvůrci si totiž dobře uvědomovali citlivost materiálu. Literární předloha navíc byla mnohem problematičtější než film. Obviňovat tudíž studio z toho, že chtělo natočit rasistický snímek, je nesmysl. Disney jakožto korporát produkující nekonfliktní rodinnou zábavu zkrátka hledal co nejméně problematickou látku. Píseň jihu je tak rozjuchaným optimistickým počinem zařícím technicolorovými barvami, kde lidé na první pohled žijí v pohádkovém vakuu a rasové problémy neexistují. Účinkující afroameričtí herci navíc zprvu za filmem stáli. Hořký moment nastal ve chvíli, kdy se v tehdy stále segregované Georgii nemohli zúčastnit premiéry. Už tehdy film vyvolal vlnu protestů a protichůdných reflexí. Finančně zůstal lehce za očekáváním, získal však Oscara za ústřední píseň Zip­-A­-Dee­-Doo­-Dah a představitel strýčka Remuse James Baskett obdržel čestného Oscara.

Disney Píseň jihu v následujících čtyřiceti letech do kin ještě několikrát znovuuvedl – to je ostatně jedna z nejúspěšnějších strategií studia. Kupčení s nostalgií je trvalou součástí identity společnosti, nikoli výstřelkem posledních pár let. Navzdory rozmachu domácích nosičů se ale dílo ve Spojených státech nikdy nedočkalo vydání, distribuce probíhala pouze v Evropě a Asii. Oproti tomu ústřední píseň se stále objevovala v četných kompilacích největších Disneyho hitů a v několika zábavních parcích byla otevřena atrakce „Splash Mountain“ inspirovaná tímto filmem.

Alibismus

Diskusi ohledně uvádění filmu znovu otevřelo spuštění platformy Disney+, k němuž navíc došlo během protestů po zabití George Floyda americkou policií, kdy například z katalogu platformy HBO Max na čas stáhli film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939) kvůli rasovým stereotypům a ignorantskému přístupu k problematice otroctví a následně k němu připojili historický komentář. Disney se od té doby snaží Píseň jihu vymazat z historie a kulturní paměti. Představitelé společnosti snímek vnímají jako chybu a rasistický relikt. Je však namístě si klást otázku, zda tento přístup něčemu pomůže. Problémem totiž nejsou samotné filmy, ale systém, v němž vznikly. A řada jeho aspektů přetrvává dodnes. Poučená konfrontace s problematickým materiálem by tak mohla být mnohem cennější než zametání pod koberec. U filmů pro děti je však tato diskuse složitá, zvláště pak u studia, jež dlouhodobě ovlivňuje vkus několika generací a udává směr mainstreamu.

Jakkoli je ale historie afroamerické komunity v USA citlivým tématem, dodnes jsou na kanálu Disney+ dostupné animované filmy pro děti plné mnohem horších sexistických či rasistických momentů, než jaké najdeme v Písni jihu. A i když jsou filmy opatřeny upozorněním, že tyto problematické ozvěny minulosti obsahují, na principu dvojího metru to moc nemění. Vygumování Písně jihu je alibistické a tím, že zamezuje širším debatám o tom, proč je film problematický, kolem něj vytváří mytizující auru nepřípustného, zákazu­hodného díla.

Právě tristní reprezentace černošské kultury v Písni jihu nebo Jihu proti Severu následně přiměla řadu afroamerických tvůrců k tomu, aby tyto mylné představy vyvrátili. V určitém ohledu ovšem byla zdiskreditována i práce černošských herců, kteří v Písni jihu účinkovali a kteří by se do filmového průmyslu jinak patrně vůbec nedostali. Ve filmu hrají mimo jiné i historicky první Oscarem ověnčení afroameričtí herci James Baskett a Hattie McDaniel. I proto je přínosnější bavit se o problémech společnosti než svádět vinu na konkrétní snímky. Revize historie je komplikovaná. Ale tím spíš je třeba, aby dobová díla vstupovala do veřejného prostoru s patřičným kontextem. Jinak se nikam neposuneme.

Autor je filmový publicista.