Ve staročeské dialogické básni, nazývané konvenčně podle hovořících osob Václav, Havel a Tábor, se ve vypáleném kostele uprostřed husitských válek scházejí tři muži. Tábor má být táborita, radikální husita. Báseň vznikla na katolické straně, a tak není divu, že Tábor má podobu bestie. Křičí, hrozí, i barvu má nezdravou. Václav je katolík, asi kněz, pro autora postava veskrze kladná. Havel hraje roli „vrtocha“; vrtí se mezi těmito dvěma póly, naslouchá, když Václav s Táborem probírají obvyklá punkta sporů mezi stranou pod jednou a stranou pod obojí, klade otázky. O jeho mínění se tu hraje.

Zvláštní povahu tohoto dialogu nedávno prozkoumal Martin Šorm v monografii Podkoní, žák a smrt (2023), kde ukazuje, že staročeské veršované dialogy jsou obvykle nedořečené a otevřené. Zvou publikum k tomu, aby kriticky zkoumalo všechny jejich aktéry, i ty, kteří stojí na první pohled na jeho straně – tak jako zaujímá v dané básni pozici předpokládaného katolického publika Václav. Všichni lidští mluvčí, i ti zdánlivě kladní, mají nějaké chyby, ode všech je třeba se více či méně distancovat a snažit se podobným chybám vyhnout. Pro další informace si dovolím čtenářstvo poslat do oné monografie. Mně jde v tuto chvíli spíš o to, jak se slabost mluvčích projevuje v kulisách válečného zmaru, jež tato báseň staví.

Do vypáleného kostela jako první vstupuje Tábor, tváří se „jako tele“ a zve druhé dva na vepřovou pečeni, přestože je podle vypravěčova udání pátek, postní den – a možná dokonce pátek velikonoční. Maso by se jíst nemělo, a v kostele teprve ne, kostel není hospoda, jak hned Táborovi odpovídá Václav. Pro něho je místo posvátné, i když je zbořené, za to zboření ostatně může sám Tábor a ti jeho husité, mezi nimiž se ten, „kdo je zabiják, násilník a žhář nad jiné ukrutný, prohlašuje za obránce božího zákona“, což nejsou slova Václava, ale vypravěče z úvodu skladby (která zde parafrázuji prozaicky v nové češtině, což činím i s ostatními citáty).

Těžko říct, co se světem, když dospěl do tak hrozné fáze dějin… A právě o hovor na takové těžké téma se Václav s Táborem snaží a předvádějí při tom v kontrastu vůči okolním ohořelým stěnám meze diskursu v situaci krize. Tábor na začátku všechny pozval k jídlu. Tohle pozvání však Václav zatrhl s odkazem na kulturní a spirituální kontext. Jenomže pak se ukazuje, že ani Tábor nezve k jídlu proto, že by chtěl, aby se druzí dva najedli. Vrtochovi říká: „Najez se masa, dobře se jím vyživíš, povedu tě k našemu dobrému knězi, ten dobře zná výměr pravého božího zákona a hned ti dá tělo i krev Boží.“ Jídlo se stává prostředkem indoktrinace, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Vrtoch nejí, má pochyby.

V následujících verších se spor nepřekvapivě vede o to, zda má být víno z kalicha při eucharistii podáváno jen kněžím, anebo také obecnému lidu. Jak lze čekat, obě strany své argumenty podpírají pasážemi z Bible, přičemž se zejména Tábor dopouští různých faulů. Václav argumentuje na první pohled rozumně a sympaticky, za nejdůležitější kritérium pro výklad svatých textů proti Táborovu zaťatému fundamentalismu prohlašuje lásku, argumentuje zlatým pravidlem „co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň jinému“. A přesto z něj prýští bojovná povýšenost (jak si všímá Šorm). K té pečeni, již s sebou přinesl jeho protivník, se už Václav nevrátí. Ani Tábor ne, asi ji po konci hovoru pozře sám.

Jaro je tady. Další duben v březnu, předtím, než nastoupí červencový květen. Kolem nás zase znějí hlasy motorových pil a my chodíme pilinami. Válka je v dálce, alespoň prozatím.

Mezi biblickými texty, které Tábor a Václav vtáhli do svého hádání o kalich, jsou i verše z devatenácté kapitoly První knihy královské, o tom, jak prorok Elijáš na útěku před královnou Jezábel dostal od anděla „podpopelný chléb a láhev vody“, najedl se, napil a pak „šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře“. Oba protivníci, Tábor i Václav, vidí v tom dost chudém jídle eucharistické živly, hostii a víno, a přou se o to, zda byl Elijáš kněz, anebo ne, když spořádal obojí. Vrtoch jim naslouchá, asi mu kručí v břiše. Uprostřed vypálených zdí a v pustině bitevních polí za nimi jistě hladovějí mnozí, aniž by si toho ti dva všimli. A přitom by stačily ty nejobyčejnější věci. Ty, které si pořád ještě navzájem můžeme dát, i když nám celý svět vyklouzl z rukou a zmizel pod nohama. Chleba a voda na posilu k cestě pouští.

Autor je komparatista.