Ten příběh se v soupisech exempel obvykle jmenuje „O cudné císařovně“ a ve vrcholném a pozdním středověku je k nalezení ve Španělsku, ve Francii i v Čechách (a leckde jinde). Hlavní roli v něm hraje římská vládkyně, která se svým manželem císařem žije ve „spravedlivém“ a „pořádném“ manželství. Tak jejich spolužití označují staročeské Olomoucké povídky. Ti dva se navzájem uznávají. Nesouloží spolu, nemají děti. O světě a jeho budoucnosti si oba myslí své.

Jednoho dne se císař vydal na zbožnou pouť. Manželce předtím předal vládu a s ní i svého bratra, dosud „jinoši mladého“, jak se píše v těch povídkách. Takového maturanta. Jinoch hned po císařově odjezdu pocítil ke své švagrové silnou sexuální náklonnost. Když už jeho loudění nebylo k vydržení, žena mu slíbila, že mu bude po vůli v jedné věži. On do té věže celý nadržený vběhl – a ona zamkla dveře zvenčí. Pak zařídila, aby bylo mládenci do věže dodáváno po provaze jídlo i pití, a pustila se do pokojného vládnutí. Jakmile do Říma došla zpráva o císařově návratu, císařovna švagra bez prodlení propustila z věže.

V tu chvíli se příběh láme. Jinoch se na svobodě převlékl do roztrhaných šatů a neoholený a bledý se vydal naproti císaři, před nímž jeho manželku očekávatelným způsobem pomluvil. Prý zatoužila ona po něm, a když jí nebyl po vůli, zavřela ho do věže. Císař bratru uvěřil a císařovnu poslal se dvěma pacholky do lesa, aby ji tam zabili. Ti dva ji ale chtěli znásilnit, díky tomu se zdrželi s popravou a žena mohla být zachráněna rytířem, který slyšel její křik. Rytíř ženu, která od této chvíle vystupuje inkognito, vzal jako chůvu na svůj hrad, tam však po ní zatoužil jeho mladší bratr. Byl odmítnut, proto jednou v noci zabil svého synovce a vraždu svedl na ni. Rytíř uvěřil svému bratrovi a svěřil ženu námořníkům, aby ji odvezli do nějaké hodně daleké země. Námořníci ji chtěli znásilnit… Je to pořád stejné.

Příběh končí dobře díky tomu, že se ženě na pustém ostrově zjevila Panna Marie a ukázala jí bylinu účinkující proti malomocenství. Když se pak císařovna dostala na další loď, kde řádila lepra, nikdo už na ni zprostřed vlastní bolesti nehleděl jako na sexuál­ní objekt. A nepřekvapí, že lepra mezitím zasáhla i oba zrádné mladší bratry, rytířova i císařova. Žena ty muže svou bylinou uzdraví, předtím se však museli veřejně vyzpovídat ze svých hříchů a přesně popsat, čím se na ní i na jiných lidech provinili. Dojatý císař by na konci svou manželku rád přijal zpět, ale ona nechce. Odchází do kláštera a má nadosmrti pokoj.

Zajímavá je ta účinná rezistence. Žena stojí a hovoří. Modlí se a dostává se jí pomoci shůry, ale také udílí pokyny. Ve verzi ze středověké Kastilie na konci vyprávění císaři zkrátka oznamuje, že už se k němu nevrátí, a je to. Muži tu mnoho platných slov nepronesou. Dva pacholci v lese císařovnu „trhají“, rytíř zachránce je následně rozseká mečem. Císařův bratr na sebe musí vzít rozedrané šaty a tvářit se ztrápeně. Bratr rytíře musí spící ženu potřít krví zabitého dítěte. Oba to činí proto, aby jim bylo aspoň ze strany ostatních masitých samců uvěřeno, když u ženy nedosáhli slasti.

Názorná je z tohoto hlediska scéna setkání císařovny s císařem při jeho návratu z pouti. Císař podle bratrova návodu své manželce nevěří, namísto obětí jí vrazí (dle Olomouckých povídek) „políček velmi veliký“, a prohlašuje: „Netřebať jesti žádné řeči se zlú dceří. Veďta ji do lesa a setněta jí hlavu.“ Radši s protěj­škem vůbec nemluvit, nechodit na tenký led rozhovoru a reflexe a namísto toho zacházet s těly a řvát rozkazy na lidi, které máme v moci. Jan z Garlandie používá v latinském zbásnění tohoto příběhu k popisu mužských antagonistů pěkné slůvko „spiculator“. Doslova „píchač“. Toť sebeobraz většiny mužských aktérů tohoto příběhu. A lepru označuje tentýž autor slovem „elephancia“. Šedá napuchlost chobotnatců.

Když se pánové konečně dostanou ke slovu, je to slovo jako trest. Slovo nucené reflexe ve zpovědi. To když se namísto styku s ženským tělem musejí s hrůzou dotýkat vlastních údů. Ty se rozpadají a proměňují k nepoznání, aby šlo alespoň něco dělat s tím sebeobrazem. Dá se to stihnout dřív? A co ti lidé kolem? Tak copak nám asi dneska odpadne…

Autor je evangelický komparatista.