Na benefičním závodě Fun&Run spolku ­Prague Pride může účastnictvo „vyběhnout proti homofobii, transfobii a bifobii“ také sprintem – padesát metrů na vysokých podpatcích. Do odvážného úkolu se pravidelně pouští běžectvo všech genderových identit a expresí, největší pozornost však přitáhnou načančané drag queens a teplí gym bros, jejichž nasvalené siluety díky podpatkům sahají ke dvěma metrům. Běžet by mohl i vypravěč zlidovělého hitu Globální oteplování: „Pátral jsem v mámině šatníku, / střevíce padly k mému kotníku,“ zpívá v něm Vojtěch Dyk, než přejde k refrénu: „Já jsem gay, / jsem teplej, / buď taky gay!“

Lodičky, kozačky, střevíčky, jehly, štekle – boty na podpatku zosobňují významy spojené s genderem, mocí a touhou, ke kterým se vztahujeme různě podle toho, kde na osách genderu, moci a touhy sami zrovna stojíme. Ženám je přiřknuto místo na podpatku. To mohou odmítat coby jho patriarchálního útlaku („vždyť se na tom nedá chodit!“), nebo ho přijmout jako typ specificky ženské moci (jehlovým podpatkem lze muže svést, ale také mu produpnout nárt). Heterosexuální muže mají sošné ženské nohy i jejich piedestal vzrušovat – ne nadarmo se ztracený střevíček stává pro prince metonymií krásné Popelky.

Lesby dělají tak trošku obojí, povýšenou feminitu některé zosobňují a zároveň po ní touží. Pro trans ženy dokáže klapot kroků genderovou identitu upevňovat, trans mužům naopak připomínat zvenku vnucovanou ženskost. Žádná z těchto bot mě ale netlačila, a tak se v tomto textu zaměřím na jiný aspekt střevíců na podpatku: proč v nich vlastně běhají ti buzeranti?

Červené střevíčky

Když mi bylo patnáct, zeptal jsem se na koncertě jedné známé, jestli ví, že má na nohou louboutinky. Poznal jsem je podle ikonické červené podrážky. Zrovna jsem se začal koukat na Sex ve městě (1998–2004) a spolu s Carrie Bradshaw jsem poznával svět manhattanské smetánky a kulturní významy bot od Manola Blahnika.

Zájem dospívajícího gay kluka o kultovní seriál i luxusní lodičky by se dal chápat aspiračně. Didier Eribon při návratu do rodné Remeše (viz A2 č. 8/2020) promýšlí „třídní přeběhlictví“ jako typický životní příběh gaye. Pocit odlišnosti a nepatřičnosti nás směřuje „jinam“ – do většího města, do lepší společnosti, do světa krásy a luxusu. I já jsem si „cíleně vyrobil co největší odlišnost od těch, od nichž jsem se lišil“, avšak nikoliv četbou Sartra, nýbrž sledováním módních přehlídek a hledáním receptu na koktejl Cosmopolitan.

Odlišnost jsem spíš prožíval jako intenzivní pocit, než že bych se skutečně tak lišil. Moje známá značku lodiček i seriál dobře znala a odvětila, že jsou „samozřejmě od Vietnamců“, ale koupila si je právě kvůli té červené louboutinovské podrážce. Oba jsme napodobováním seriálu utíkali z reality severočeského maloměsta zmítaného ekonomickou krizí do pohádkového New Yorku devadesátých let.

Já jsem však při sledování musel překonávat jednu nesrovnalost navíc – svůj gender. „Kdo ze Sexu ve městě jsi?“ diskutovali jsme s kamarádkami, a já místo očekávatelné odpovědi (Stanford, karikaturní postava tragického teplouše) vybíral z ústřední čtveřice (ano, je to Samantha). Součástí nově ohledávané identity gay muže nebyly pánské lakýrky, ale dámské boty na podpatku.

Olizovači a sběrači

Budoval jsem si tak specifický typ gay subjektivity, který se sexualitou souvisí, ale přitom nemá se vzrušením nic společného. V gay sexu se někdy objevují úplně jiné boty, které vytvářejí úplně jinou subjektivitu. V loňském BDSM „dom­-com“ snímku Pillion [viz minirecenzi na s. 31] proběhne první kontakt (a ejakulace) ústředního páru tak, že pohledný a tajemný Ray přinutí olizovat své černé kožené kanady nezkušeného Colina.

Fetišistické praktiky teplých „bootlickers“ se svou strukturou neliší od těch heterosexuál­ních nebo lesbických. Kozačky na nohou do­miny vyjadřují podobné významy jako Rayova obuv, jen s odlišnou genderovou dynamikou. Tíha bot a síla dupnutí signalizují dominanci, kterou je třeba uctívat.

Podpatky však umějí vyjadřovat i významy opačné, spojené se submisivitou. Lodičky zdůrazňují lehkost, křehkost a delikátnost ženské nohy, obdivované mužem či ženou, a vyzývají k líbání či uctívání. Krásné nohy jsou laskány i při sexu dvou mužů, ale jejich významy se do žádného objektu nezhmotňují – pánské boty lehkost nebo ladnost vyjadřují jen stěží.

Gay muži ovšem fetišizují také další druhy bot. V seznamovací aplikaci Grindr se občas objeví fotka nohou v teniskách a bílých ponožkách. Tyto profily nabízejí praktiky zaměřené na jiný smysl než Rayovy kanady – nošené sneakers a sportovní ponožky slouží k očichávání. Tělesný hnus a sexuální touha dokážou být zauzlované jako tkaničky.

Tenisky mohou v gayích budit i jiný zájem – sběratelský. Jednou jsem se ocitl v bytě muže, který jich měl ve dvou skříních nacpáno přes sto párů. Kdyby si to mohl dovolit, jistě by pro ně postavil šatnu podobou té, kterou pro Carrie a jej sbírku bot zbuduje pan Božský, když se k němu v prvním filmovém sequelu (2008) přestěhuje.

Otáčet se na podpatku genderu

„Co je víc gay, Sex ve městě, nebo Zkrocená hora?“ ptá se David Halperin v knize How to Be Gay (Jak být gay, 2012) a trošku neintuitivně odpovídá ve prospěch eskapád čtveřice newyorských paniček. Zatímco tragický příběh zamilovaných kovbojů předkládá doslovnou reprezentaci gay identity, Carrie a její kamarádky nabízejí podle Halperina něco důležitějšího – prostor pro hravou identifikaci. Gay muži jsou ženským postavám podobné díky svému zájmu o muže (já bych si rozhodně vybral Aidana), ale zároveň sami zůstávají muži (do naivní sloupkařky mám dál, než bych si přál).

Dvojí identifikace prokládaná vrstvami ironie a neustálá oscilace mezi ženským a mužským pólem zakládá podle Halperina postoj zvaný „camp“, který se projevuje coby specifický vkus, způsob společenské interakce i vykroucené sebeprezentace. Nejzřetelněji se tento kulturní mechanismus materializuje v dragu. Drag queens nejsou a nechtějí být ženy. Cis i trans ženy mohou drag dělat, ale cílem této gay umělecké formy není realistické napodobení ženství, nýbrž jeho zveličení a přetvoření.

„Žádné boty bez podpatku,“ zní jedno z nepsaných pravidel soutěže RuPaul’s Drag Race (od 2009; viz A2 č. 1/2021), která nyní už po celém světě hledá další superstar dragu. Účastnice jsou na přehlídkovém molu připraveny „slay the boots house down“ – vysoké štekle vytvářejí okouzlující, sebevědomou, „fierce“ a „cunty“ královnu. „V podpatku je sex,“ vysvětluje Lola, postava trans drag queen, když svými designy kozaček zachraňuje rodinné ševcovství v muzikálu Kinky Boots z roku 2005 (zrovna jej hrají v Ostravě!).

Vaše vnitřní Samantha

Ne všem je ale „sex on legs“ k dispozici. Ve filmu Female Trouble (1974) režiséra a „krále campu“ Johna Waterse rozdupe školačka Dawn Davenport krásu rodinných Vánoc, protože pod stromečkem nenajde své vysněné cha­-cha heels. Dívku hraje obtloustlý plešatý muž v paruce, legendární drag queen Divine. Jeho parodické vystupování vytváří ukřičenou karnevalovou figurku, která využívá ty nejhorší z kulturních obrazů ženskosti.

Halperin hájí i tyto na první pohled misogynní podoby dragu a campového zájmu. Podle něj v nich totiž nejde o skutečné ženy, ale o kódy a podoby feminity, k nimž se gay muži sami složitě vztahují. Ironická identifikace s ženskostí nám poskytuje přístup k emocím a postojům, které náš mužský gender zapovídá. Seriózní, racionální a pevné může být doplněno tím, co patriarchální kultura odmítá – Dawn Davenport je hysterická a uječená, Charlotte York naivní a sentimentální, Carrie Bradshaw rozpustilá a slepě zamilovaná. Boty každé z nich, stejně jako falešné louboutinky nebo červené střevíčky mladičké Judy Garland v roli Dorotky v zemi Oz, nás mohou dovést na místa, kam se chlapi normálně nepodívají.

Na skutečných podpatcích vykračují drag queens a sprintují běžci Fun&Run. Na těch metaforických se občas se svou vnitřní Samanthou producírují všichni teplouši. These boots are made for walking some­where over the rainbow.

Autor je kulturní publicista.