Duch doby se obrací k dělnické třídě a znovu se probouzí i zájem o třídní boj – a tentokrát v něm vystupují do popředí ženy. Dokladem je nová kniha americké politoložky Jodi Dean Capital’s Grave. Neofeudalism and the New Class Struggle (Hrob kapitálu. Neofeudalismus a nový třídní boj, 2025) i literární tvorba Marion Messiny, vycházející hvězdy francouzského literárního nebe.

Nová vlna třídní literatury – od Didiera Eribona přes Édouarda Louise až po Annie Ernaux či Virginii Despentes – potvrzuje obrat směrem k dělnické problematice i k autobiografické reflexi třídního původu. Společným jmenovatelem většiny jejich románů (s výjimkou Života Vernona Subutexe I–III; viz A2 č. 4/2025)jsou však příběhy společenského vzestupu, zatímco Marion Messina se naopak soustředí na zkušenost neúspěchu – na osudy studentů z dělnického prostředí, kteří se po marném pokusu o emancipaci vracejí zpět ke své třídě. Náměty nových knih Jodi Dean a Marion Messiny spojuje především tematika nového typu třídních bojů dělnictva zaměstnaného v sektoru služeb.

Proletářská melancholie

Splín jako životní pocit rozhodně není aristokratickou výsadou dandyho, kanonicky zosobněného Charlesem Baudelairem, který utišoval smutek z odcizení a porážky revoluce roku 1848 útěkem do umělých rájů poezie, hašiše a opia. Podobnou melancholii sdílela britská dělnická třída…