Čtyřicet žen uvězněných dlouhá léta v podzemním bunkru. Žádná už si nepamatuje proč. V jejich středu mladá bezejmenná vypravěčka – ta, která nejenže nikdy nepoznala muže, ale ani svět mimo klec a nic, co bychom mohli nazvat lidskou společností či kulturou. A když se jim šťastnou shodou náhod podaří z kobky uniknout, čeká je jen jiné, větší vězení, nekonečná pustina bez indicií osvětlujících jejich osud. Nezní to zrovna jako zápletka knihy, která by zaujala knižní influencery na TikToku, ale právě to se s útlým románem poprvé vydaným v roce 1995 povedlo belgické spisovatelce a psychoanalytičce Jacqueline Harpman, nota bene dlouhá léta po její smrti. Nepravděpodobně úspěšná kniha sice jistě obsahuje feminismus, kritiku mužské krutosti a totalitní kontroly, ale častá srovnávání se současnými populárními literárními dystopiemi tu pokulhávají. Harpman nezabředává do explicitní genderové politiky, ale pozornost obrací do nitra člověka. Kde se v nás bere lidskost, společenské normy, vztahy a rituály? Proč milujeme a nenávidíme? A kde se v nás bere snaha o dobrý život nad rámec pouhého fyzického přežití? Otázky pálí, ale jasné odpovědi scházejí. Můžeme je jen odtušit z náznaků a vnitřního monologu protagonistky, které schází velká část běžné mentální výbavy pro plnohodnotnou existenci, ale přesto ji cílevědomě buduje. Není důležité, kdo bunkr postavil. Podstatné je to, co nás dělá lidmi, a nejspíš právě tato pečlivá humanistická analýza dala vzniknout nečekanému virálnímu hitu.

Jacqueline Harpman: Já, která nikdy nepoznala muže. Přeložil Petr Christov. Planeta9 2025, 244 s.