Je pátek podvečer a prostranství na pražském ostrově Štvanice před klubem Bike Jesus a s ním propojeným větším prostorem Fuchs2 se postupně zaplňuje. Tlumený hukot aut z magistrály se mísí s hlasy posluchačstva netrpělivě očekávajícího vystoupení hardcorových Poison Ruïn. Po nich se na venkovní scéně objevuje hudebnice s andělskými křídly – britská popová experimentátorka Hayden Dunham alias Hyd z již zaniklého labelu PC Music (viz A2 č. 3/2024). Později, právě při západu slunce, se k ní přidává francouzská barokpopová písničkářka Lauren Auder s emotivní interpretací balady Into My Arms od Nicka Cavea.

Dnes už legendární festival Creepy ­Teepee má pověst události s exkluzivní dramaturgií, mísící žánry od postpunku, ema, lo­-fi a rapu přes postklubovou a experimentální elektroniku po hyperpop. Od svého vzniku v roce 2009 se až do loňského roku konal v Kutné Hoře, kde zpočátku spolupracoval s tamní Galerií Středočeského kraje (GASK). Letos se však poprvé odehrál v Praze.

Kultura tekuté doby

Co se týče lokální festivalové nabídky, v představování nejnovějších trendů se u nás Creepy Teepee vyrovná jen poměrně omezený počet akcí podobného druhu. Kolektivu A.M.180 se opakovaně daří podchycovat nová jména a žánry v okamžiku, kdy jejich věhlas stoupá, ale ještě nepřesáhl hranice lokální či subkulturní scény. Pořadatelský tým, jehož jádrem jsou vizuální umělci Jakub Hošek, Štěpán Bolf a Nik Timková, během let vytvořil výjimečnou událost, která se vyznačuje žánrovou otevřeností, komunitní atmosférou, propojující DIY kořeny se vstřícností vůči menšinovým identitám, a v neposlední řadě také originálním grafickým vizuálem, což u nás minimálně v době vzniku festivalu nebylo zdaleka samozřejmé.

Mezi umělce, kteří se objevili v programu Creepy Teepee předtím, než se globálně proslavili, patří třeba Mykki Blanco nebo Yves Tumor. Zároveň by bylo nespravedlivé tvrdit, že pořadatelé při přípravě programu sledují jen zahraniční scénu. Prostor zde vždy měly i tuzemské projekty. Program navíc dokáže překvapit. Poté, co hudební publicista Karel Veselý ve svém reportu z ročníku 2014 ironicky poznamenal, že koncert americké artpopové skladatelky Julie Holter byl snad posledním vystoupením, při kterém na kutnohorské přehlídce zazněl saxofon, objevily se následující rok hned tři sestavy se saxofonem (mimo jiné King Khan). A samotná Holter tehdy vydala své průlomové album Have You in My Wilderness (2015).

Podobné situace jsou pro fungování Creepy Teepee poměrně typické: dramaturgie festivalu je přes svou odzbrojující lehkost vždy promyšlená a dobře obeznámená s globálním kontextem – podle Hoška je za tím každodenní, často i několikahodinové brouzdání po internetu. Právě díky dobré orientaci dramaturgů v uměleckém prostředí „tekuté doby“ se Creepy Teepee poměrně rychle etablovalo v zahraničí. Společně s rostoucím dosahem se však stalo trnem v oku části místních obyvatel i vedení kutnohorské radnice.

Svatba má přednost

„Na jedné straně tu stojí lidé, kteří jsou zvyklí v rámci organizace kulturních aktivit podstupovat risk. Protistrana to vnímá jednoduše jako podezřelou troufalost. Princip je patrný – kdo chce riskovat, má se institucím zodpovídat, ne čekat pomoc,“ komentovala publicistka Aneta Jetmar Martínková, sama pocházející z Kutné Hory, ve svém článku pro web Page Not Found střet Creepy Teepee s vedením města na zasedání zastupitelstva v roce 2022, kdy se festival kvůli svatbě nemohl konat na obvyklém (nicméně již čtvrtém) místě v zahradě u kláštera řádu svaté Voršily, a tak organizátoři žádali radní o zapůjčení městského parku v centru města. Po několikahodinovém předčítání stížností adresovaných místními lidmi policii zastupitelstvo žádost zamítlo, a festival se nakonec odehrál na plácku mezi supermarketem a čerpací stanicí.

Celosvětové uznání ani vysoké ohodnocení festivalu deníkem The Guardian nebo prestižním hudebním serverem Pitchfork na postoji středočeského města nic nezměnilo. Místní až na výjimky akci ani po letech nepřijali za svou. A je třeba uznat, že v maloměstském vesmíru Creepy Teepee působilo skutečně jako do sebe uzavřený „ostrůvek divnosti“. Minimálně podle webových stránek festivalu to nepůsobilo, že by Kutnohorským nabízel nějaké výhody – jako to dělá například Transforma v Táboře, která si zakládá na dobrých vztazích s místními. Dodejme, že i když Creepy Teepee deklaruje svou otevřenost, o cenově dostupné události se v žádném případě hovořit nedá: letošní první vlna lístků začínala na dvou a půl tisíci korun, konečné plné vstupné činilo necelých čtyři a půl tisíce.

Prostor otevřený divnosti

Tým Creepy Teepee přesto z Kutné Hory nakonec nevyhnaly neshody s radnicí, ale fakt, že správu areálu voršilského kláštera převzala farnost, která v termínu festivalu pozemek poskytla hudební akci pořádané Raiffeisenbank. Náhradní prostor nabídnutý městem kapacitně nevyhovoval, a tak se Creepy Teepee po letech vyjednávání a dohadů s kutnohorským komunálem přesunulo na pražskou Štvanici do klubů Fuchs2 a Bike Jesus a jejich okolí – tedy na místo, které je na rozdíl od klášterního areálu otevřené „divnosti“ po celý rok a navíc má i adekvátní technické zázemí pro pořádání koncertů.

Přesun se podařil. Nostalgie po dějišti předchozích ročníků se dostavila snad jen v momentech, kdy si člověk potřeboval odpočinout – bylo těžké najít místo, kam by nedoléhal nepřetržitý ruch a dunění basů. Atmosféra byla ale pozitivní, podle reportáže hudebního publicisty Miloše Hrocha dokonce „kontaktnější“ než obvykle.

Zatímco před deseti lety byly s Creepy Teepee spojené posthardcorové žánry a odvážné experimentální projekty, v posledních ročnících mají v programu velké místo různé rapové odnože. Páteční noční program ovládl britský rapper Jawnino, jehož spolupráce s uskupením Surf Gang na albu 40 (2025) představuje jednu z nejúdernějších rapových kritik současné britské společnosti. Sobotní koncerty zase završili Marlon DuBois a Joeyy z amerického kolektivu Shed Theory, poukazující ve svých textech na nefunkčnost protidrogové politiky na západním pobřeží Spojených států. Za zmínku stojí také miamské duo B0yg1rl, v jehož produkci se mísí prvky jižanského rapu, haitské hudby a dancehallu. Energie přítomná v publiku během závěrečného koncertu Frost Children pak jasně ukázala, že o budoucnost se Creepy Teepee bát nemusí – ani bez malebného prostředí kutnohorských uliček.

Autor je filmový a hudební publicista.