Zdrojem dobrodružných požitků se nezřídka stává příroda, vnímaná jako nesamozřejmý, divoký, nebezpečný či neznámý prostor. Již před více než sto lety se v literatuře objevují tuláci, jimž cesta neprostupnou divočinou místo dobrodružných či objevitelských zážitků způsobuje environmentální žal.

Váchal vyzdvihuje jevy, které nás znepokojují. Chůdový strom na historické pohlednici z Boubínského pralesa
V dlouhém devatenáctém století dochází k rozvoji dvou protichůdných postojů k přírodě, chápané stále zcela zřetelně jako protiklad kultury a civilizace. Oba přístupy vnímají přírodu v podstatě pozitivně. Zatímco první z ní chce extrahovat zdroje i zážitky, druhý si uvědomuje její hodnotu a negativní důsledky, které pro ni tyto činnosti mají. Pro první představuje příroda především prostor dobrodružství, jež vnímáme jako opak každodennosti, pro druhý je součástí životního prostoru a jako taková nemůže být místem dobrodružství. Může však být prostorem transformace. V těchto souvislostech se ukazuje Josef Váchal jako jeden z prvních českých představitelů toho, čemu dnes říkáme ekokritické psaní.
Turista & Dobrodruh(aneb útěk z každodennosti)
Začněme prvním postojem. V hlavní roli vystupuje Turista dvacátého a jednadvacátého století. Dobře známým paradoxem Turisty je, že ničí to, po čem touží. Utíká před komoditami, aby učinil komoditu ze samotné zkušenosti, zážitku. Turista chce vyrazit do nedotčené Přírody, protože chce být sám, ale záhy zjišťuje, že všichni ostatní tam utekli s ním. Turista stíhá obraz, který někdo ulovil dávno před ním; objevuje objevené. Střílí si z něj už Váchal, když píše „o turistech procházejících od chaty k chatě, aby, pokud dovolená jim stačí, co nejvíce shlédli…Článek je přístupný předplatitelům*kám.