Italský spisovatel Dario Ferrari přijel na letošní Svět knihy představit román Přestávka skončila (viz A2 č. 3/2026), v němž s ironií i melancholií zachycuje generaci, která zdědila svět bez velkých politických utopií. V rozhovoru se vrací k odkazu roku 1968, krizi levice a proměně role intelektuálů.

Dario Ferrari. Foto z osobního archivu
Ve střední Evropě jsou symboly komunismu často spojovány se státním násilím, okupací a represemi. Na severu Itálie však člověk běžně naráží na srp a kladivo nebo na nostalgii po období komunismu. Čím si vysvětlujete, že italská levice má k symbolice z počátku 20. století jiný vztah než ta ve střední a východní Evropě?
Důvodem je především mimořádně odlišná historická zkušenost s těmi symboly i s tím, co znamenaly. Vznikly už v 19. století a byly výrazem snahy o překonání vykořisťování a útlaku. V zemích, které skončily pod Varšavskou smlouvou a pod sovětskou kontrolou, však představovaly útlak ze strany státu, zatímco v Itálii jsme tento typ zkušenosti nikdy neměli. Naopak v boji proti nacifašismu během druhé světové války stáli komunističtí partyzáni v první linii.
Po druhé světové válce se navíc Italská komunistická strana okamžitě začlenila do demokratického kontextu a v průběhu času se také velmi emancipovala od kominterny a od Moskvy. Zejména po roce 1968 došlo k vyloženému distancování. Její tajemník Enrico Berlinguer byl podle mého názoru zcela demokratický. Vedl ji v sedmdesátých letech, tedy v období ideologického střetu. Říkal dvě věci, které se mi v tomto kontextu zdají podnětné. Za prvé, že se cítí bezpečněji pod deštníkem NATO než ve Varšavském…Článek je přístupný předplatitelům*kám.