close search

Musíme si jít za svým

S Piotrem Gruszczyńským o inscenaci Elizabeth Costello

S dramaturgem varšavského Nowého Teatru jsme hovořili o politickém rozměru tvorby režiséra Krzysztofa Warlikowského, postavení divadla v polské společnosti i o tom, proč je třeba bránit kulturu a své hodnoty navzdory nepříznivé době. Inscenace Elizabeth Costello bude v polovině září uvedena na plzeňském Mezinárodním festivalu Divadlo.

Piotr Gruszczyński. Foto Maurycy Stankiewicz

Elizabeth Costello, fiktivní postava nobelisty Johna Maxwella Coetzeeho, se objevila už v (A)pollonii, což byl první titul, na němž jste jako dramaturg spolupracoval s Krzysztofem Warlikowským, a také první dílo tohoto režiséra, které mohli diváci u nás vidět. Čím vás Elizabeth Costello tak fascinuje, že jste se rozhodli jí věnovat samostatnou inscenaci?

Obdivujeme ji kvůli jedné vlastnosti: ona se nebojí. To je něco, co se ve veřejných debatách už nevidí. Neustále se hlídáme, abychom neřekli něco, z čeho se následně budeme muset zodpovídat. To ona nezná. Sama říká: „Jsem stará a říkám, co si myslím, protože už nemám čas říkat věci, které si nemyslím.“ Přitom je to žena, což samo o sobě není snadné, a k tomu ještě žena stará a lehce podivínská. Vsadí všechno na jednu kartu a platí za to ohromnou cenu v podobě ostrakizace. Nedomnívám se, že lidí, kteří jsou ochotní dát v sázku vlastní reputaci i společenské postavení, by bylo v dnešní době mnoho.

V roce 2009 jsme v inscenaci (A)pollonia použili proslov této postavy o utrpení zvířat v živočišné výrobě – Costello ji neváhala dokonce označit za zvířecí holokaust. Je to velmi dobrá rétorka! Dnes však jejím slovům rozumíme i jinak…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše
možnosti předplatného.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image