Když jsem se marně snažil přijít na to, jakým způsobem začít editorial čísla věnovaného myšlení Michela Foucaulta, který by se právě v těchto dnech dožil sta let, vzpomněl jsem si, jak se v úvodu své nástupní přednášky na Collège de France v prosinci 1970 přiznává k podle všeho široce rozšířené touze „nemuset začínat“. „Přál bych si pozorovat,“ řekl tehdy a vzápětí pronesl fascinující a extrémně hutnou řeč, kterou dnes známe pod názvem Řád diskursu a již ve svých dílech rozvíjel, zpřesňoval a korigoval až do smrti.

Diskurs je jedno ze slov, která jsme si před lety napsali na seznam nadužívaných výrazů v Ádvojce, ale brzy se ukázalo, že zcela zbavit se ho zkrátka nepůjde, protože je příliš vrostlé do čtení, psaní i myšlení našich autorů a autorek a s jeho vyloučením by zmizelo mnohem víc než jeden filosofický termín. Možná se tehdy mimoděk také projevilo, jakou moc nad námi diskurs má, a to i ve chvílích, kdy se zaklínáme tím, že ho podrobujeme analýze.

Právě o významu slova, které pojmenovává „historickou konfiguraci“, i o tom, jak ve Foucaultově pojetí změnilo podobu společenských věd, píše Čestmír Pelikán. Ten si všímá i toho, jak se filosof snažil uplatňovat své antiautoritářské myšlenky jako veřejný intelektuál a aktivista. O vztahu Michela Foucaulta a Jacquesa Derridy i jejich spojení s Československem se dočtete v rozhovoru s Miroslavem Petříčkem, který připomíná, že poslední přednášky prvně jmenovaného vedly „až na sám práh anarchismu, který se neodvážil překročit“. Skutečnost, že si letos připomínáme nejen Foucaultovo výročí, ale i sto let od založení Pražského lingvistického kroužku, přiměla Jiřího Růžičku prozkoumat, zda Foucault ve svém díle náhodou nerozvinul moderní lingvistické směry střední a východní Evropy. Johana Kotišová v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině upozorňuje, že francouzský myslitel podcenil fyzickou povahu válečného utrpení, když obrátil slavný Clausewitzův výrok o tom, že válka je pokračování politiky jinými prostředky.

Foucaultovi kritici zdůrazňovali destruktivitu a zlověstnost skeptika, který vytahoval na světlo nepříjemné pravdy a obnažoval iluzornost těch stávajících, jenže často přehlédli, že tak znovu i pro ně vytváří myšlenkové pole pro „nekonečnou práci svobody“. Tím, že zpochybnil představu o autonomním subjektu, který kontroluje, co říká, demonstroval, že diskursy nad námi mají větší moc, než si myslíme. Dnes se přitom v souvislosti s nástupem umělé inteligence ocitáme v situaci, kdy mizí i onen pro Foucaulta přeludný autorský subjekt, což ve svém komentáři rozebírá Tereza Stöckelová, která se ptá, co se děje s diskursem, když jsou „mluvčími i posluchači výhradně stroje“. Díky Foucaultovi naštěstí dobře víme i to, že ke každé moci patří také odpor. Pozorování mechanismů moci by mu mělo předcházet. Zřejmě je nejvyšší čas vydat se na průzkum.