Nedávno jsem zašel do žižkovského Atria na výstavu Turismus: Náš luxus, naše utrpení. Bylo to fajn: Vladimír Turner pózující nahý na skále po vzoru Friedrichova Poutníka nad mořem mlhy, několik děl dalších umělkyň a umělců a časová osa zachycující vývoj turistiky. Ticho galerie narušoval koncert odvedle. Uvnitř jen kustodka a dvě návštěvnice, které si vše pozorně prohlížely. Přiznám se, na výstavách mnohdy raději než exponáty pozoruji pozorující. Říkal jsem si, to je výstava podle mého gusta. Jenže už jako dítě jsem si představoval, že umění budou brzy dělat všichni a že výstavy propojující estetiku, historii, sociální kritiku a tvůrčí činnost budou přirozenou součástí každodenního života. Že podobná i zcela jiná „galerie“ bude ve dne v noci v každé ulici.

Jaký šok jsem zažil vzápětí, když jsem sledoval nekonečné proudy lidstva valící se za instalacemi festivalu Signal! Dav usměrňovaný sekuriťáky mířil na nádvoří kostela Panny Marie Sněžné, aby spatřil pár panelů zářících do tmy chladným bílým světlem, které měly odrážet pasivitu zemdlelé společnosti. Světlo, citáty inspirované Havlem a jejich upadání do temnoty podle anotace sdělovaly, že důležitý je jednotlivec, který se vzepře a převezme odpovědnost za své jednání. Jaká, proboha, odpovědnost za vlastní jednání v tomto shromáždění konzumentů zahaleném tmou?

Ale nedalo mi to a nazítří jsem zamířil k bu­­benečské čistírně odpadních vod v naději, že zde, téměř na kraji města, bude klid. A třeba spatřím něco, co vyvrátí mé předsudky vůči „světelnému umění“. Chyba lávky: tolik lidí jsem naposledy viděl u paty athénské Akropole. Ale vzal jsem to jako sociologickou sondu a plul s davem. Těsně před cílem už toho na mě bylo moc a přes Stromovku jsem utekl do dejvické nádražky. Ta byla sice taky natřískaná, ale tak nějak organicky. Spočítal jsem svou hotovost, osm pětek – přesně na dvě piva. Ulevilo se mi.