Petr Nikl se ve své performanci Tanec hraček vrací k pohádkám Hanse Christiana Ander­sena. Jeho představení, které se hrálo již od minulé sezony, kdy se slavilo dvousté výročí narození dánského pohádkáře, v pražské Arše, bylo rozděleno do dvou částí a každá z nich se odehrávala v jiné části divadla. V té první, nazvané Němý orloj, bylo publikum rozděleno na poloviny: odděloval je stan ukrývající „svět hraček“ hlavního hrdiny a kulatý stůl s dalšími předměty určenými ke hře. Diváci v ztemnělém sále sledovali nejprve Niklův vstup na jeviště po žebříku shůry. Herec měl nad očima umístěné světélkující koule a připomínal tak podivnou, jakoby mimozemskou žábu. Chvíli publikum obcházel a pak se již vrhl do útrob stanu, odkud vytahoval nejrůznější bizarnosti a na stole nebo na stěnách stanu je pak formou stínohry uváděl do pohybu. Zjevovala se tu například hrůzně osvětlená hlava panenky nebo vycpaná či natahovací myš – to vše za
zvuku z mixážního pultu, elektronických přístrojů a především herce samotného. Po chvíli Nikl stan (s pomocí publika) odstranil a vyjevil tak své království – vodní příkop s „loďkami“ rámovaly točny se spirálami, na nichž se otáčely vystříhané figury, akvária nebo rozbité piáno, z něhož trčely kovové trubky. V další půli představení se Nikl pokoušet rozhýbat co možná největší počet hraček, aby byl efekt hry co nejdokonalejší; poté se přesunul ze sálu, kde už vystupoval v „dospělejším“ převleku s parukou a ženskými šaty. Tato část, nazvaná Pianino, se – také přítomností dvou dalších hudebníků a tanečníků – pohybovala na pomezí opery, baletu a koncertu. V centru jeviště stálo pianino, prezentované jako nejlepší a vlastně jediný přítel hlavního hrdiny (na závěr se v něm dokonce vyklubala „larva“). Funkci „perpetua mobile“ tu po hračkách přebral otočný šatník, tedy dva páry šatů a bot zavěšených na vlascích na točícím se kříži
u stropu, soustava větráků s igelitovými taškami vířícími mezi nimi a klobouky poháněné zevnitř jakýmisi koulemi. Smích v hledišti, reagující na často absurdní situace, Nikl usměrňoval a vyvolával tak v divácích rozpaky. Přes několik vtipných pasáží však představení působilo příliš zdlouhavě. Milým překvapením bylo hlediště téměř plné mladých lidí, kteří se evidentně bavili.

Jiří G. Růžička