V tom hlase byl zvláštní smutek, jaksi netělesný, bez vášně, když se vydával do světa bez odezvy a tříštil se o balvany.

…s jeho pozornostmi Betty jen zrála, její postava sošněla…

Číšníci v koleji Trinity museli míchat talíře jako karty, soudě podle řinkotu, který zazníval z Great Court.

Jedno vlákno v proutěném křesílku zavrže, třebaže v něm nikdo nesedí.

Může jí být tak dvaadvacet. Vypadá ošuměle. Přejde přes ulici a zadívá se na tulipány a narcisy ve výkladu květinářů. Zaváhá, a pak vyrazí směrem k Temple Bar. Jde rychle, a přitom ji všechno rozptyluje. Chvíli jako by vnímala, pak si zas ničeho nevšímá.

Překypuji láskou ke všem lidem, pomyslela si paní Wentworth Williamsová. Hlavně k chudým – k těm rolníkům, co se večer obtíženi svým břemenem vracejí. A všechno je tak hebké a mhlavé a moc smutné. Je to smutné, je to smutné. Ale všechno má nějaký význam, pomyslela si Sandra Wenworth William­sová, maličko pozvedla hlavu a vypadala v té chvíli moc krásně, tragicky a povzneseně. Člověk musí mít všechno rád.

Virginia Woolfová: Jákobův pokoj

Za dva dny už si vzpomněl, proč žije a kam byl poslán. Jenže v člověku taky žije malý divák – nemá nijaký podíl ani na našich činech, ani na našem trápení – je vždycky chladnokrevný a nezaujatý. Jeho úkolem je vidět a být svědkem; nemá však právo hlasu v životě člověka a ani není známo, proč musí být osamělý. Tento kout člověkova vědomí je po celý den i noc osvětlen jako místnost vrátného ve velkém domě. Celý den a celou noc sedí tento bdící vrátný u vchodu, zná všechny obyvatele svého domu, ale žádný z nich se s ním o svých věcech neradí. (…) Zatímco Dvanov bezmyšlenkovitě jel a pak šel, ten divák v něm všechno viděl, ani jednou ho však nevaroval, ani mu nepomohl. Žil souběžně s Dvanovem, ale Dvanovem nebyl. Byl něco jako jeho mrtvý bratr: všechno lidské v něm bylo, jen něco malého a hlavního mu chybělo. Nikdy ho nevnímal, ale přitom na něj vždycky spoléhal – jako když odcházíme z domu, necháváme tam ženu
samotnou, ale na vrátného přitom nežárlíme. Je to eunuch naší duše. A ten byl svědkem dalších událostí.

Andrej Platonov: Čevengur

Přemíra publikování je nedostatek vůle

Vyrovnávání se kde s kým a kde s čím

nakonec strach před vším a před ničím

to je koruna nejodpornější hlouposti

Když nenasytíš své básně vlastní krví

vyssají se navzájem a zajdou

Zdechliny básní jsou jen stěží k užitku

Nepoznamenáš-li je vlastním osudem

poznamenají tě svým

a papír často slouží k podivným věcem

Nebo zmizí v množství a splynou s dlažbou

Proto je živ a vtiskni jim celou svou osobnost

(…)

V knize není nic omluvitelné

Jiří Kolář: Mistr Sun o básnickém umění

Ovšem, povzdechl si Evan; ne snad ze zoufalství, ale ani ne vzpurně.

Virginia Woolfová: Jákobův pokoj

Vypisovala Anna Lichnovská, střihačka.