Francký rodák působící v Čechách, P. Mauritius Vogt – cisterciácký řeholník, zeměměřič, zeměpisec, kartograf, geolog, hudební teoretik, skladatel i hudebník, náboženský spisovatel, patřil díky svému mnohostrannému nadání a encyklopedickým znalostem k polyhistorům, ba všeumělům, kteří v raném novověku nebyli vzácností. Narodil se 30. 6. 1669 v Königshofen im Grabfeld a pokřtěn byl jako Johann Georg. Když mu bylo šest let, dostal jeho otec zeměměřič práci v plaském klášteře. Zde mladý Johann získal základní vzdělání, znalosti latiny i hudby. Do cisterciáckého řádu byl přijat v roce 1692 v Plasích jako novic Mauritius a po roce složil řádové sliby; po studiu teologie přijal kněžské svěcení.

Vogtova životní dráha byla typickou kariérou vzdělaného řeholníka pobělohorské doby: působil jako domácí kaplan, profesor filosofie v klášterní škole, vychovatel a hudebník ve šlechtické rodině, cestoval (hovořil pěti jazyky) a vykonával řádové funkce. Zemřel 17. 8. 1730 jako superior v Mariánské Týnici.

Po vzoru svého otce byl šikovný zeměměřič a kartograf: za vynikající dílo je pokládána Vogtova mapa Čech, která byla přiložena k jeho topografickému spisu o Českém království a znamenala „nesporný pokrok ve způsobu kartografického zobrazení i v obsahové bohatosti“ (I. Honl). Podle dobového kritika byla tato mapa proto tak zdařilá, že její autor pracoval na základě autopsie. Mauri­tius Vogt sepsal několik odborných prací. Se svým německy a latinsky psaným dílem patří zároveň k mnoha představitelům vícejazyčné literatury v Čechách 17. a 18. století. V Německu uveřejnil zmíněný topografický spis Das jetzt-lebende Königreich Böhmen (Současné Království české, 1712). Jeho jádro tvoří historicko-topografický, po jednotlivých krajích abecedně řazený popis pozoru­hodných míst Království českého. Lokality popisuje z hlediska jejich historie, živé i neživé přírody, všímá si architektonických pozoruhodností, uvádí
i kuriozity (např. gastronomické zvláštnosti aj.). Celé dílo je doprovázeno mědirytinovými vedutami, z nichž některé byly zhotoveny podle Vogtových nákresů (např. Plasy). Cílem knihy, která byla sepsána v duchu dobového zemského patrio­tismu, byla zjevně propagace Českého království v německy mluvících zemích. Francký rodák Vogt se vskutku cítil v Čechách do té míry doma, že je pokládal za „svou milovanou vlast“, jak uvádí v předmluvě spisu.

Chválu Čech veršem i prózou pronáší i v dalším díle, které sepsal ve dvacátých letech 18. století: geologický spis Boëmia et Moravia Subterranea (Podzemí Čech a Moravy) je charakteristický autorovou snahou vyzdvihnout přírodní bohatství Českého království. Základ práce tvoří geologická topografie jednotlivých krajů Čech a Moravy nahlížená z hlediska výskytu minerálních pramenů, kovů, minerálů, je sem zařazena i historie objevování kovů, popisy nalezišť se střídají s popisy důlní technologie či náčrty důlních strojů; k tomu spisovatel připojuje kapitoly o magické síle kamenů a kovů, o démonech a obrech, typologii skřítků, též pojednání o jeskyních, dracích a jejich původu apod., takže celý spis tvoří jakousi mnohostrannou encyklopedii neživé přírody a zároveň podzemního světa počátku 18. století, v níž se exaktní mineralogické, metalurgické a technologické popisy mísí s lidovými
pověstmi, pohádkami, pověrami a smyšlenkami.

Sčetlý Vogt odkazuje na celou řadu autorů a autorit, které měly dodat uváděným údajům váhy, především pak na jezuitu Athanasia Kirchera a jeho dílo Mundus subterra­neus (Podzemní svět), jež bylo Vogtovi vzorem; co nepřevzal z literatury, to znal z vlastních zkušeností při návštěvách mnoha lokalit nebo vyslechl z ústní tradice. Využíval i sdělení báňských úředníků a lázeňských lékařů; do svého díla zařadil mj. česko-německý slovník hornických výrazů. Ač pracoval s mnoha prameny a informacemi, nebyl s to je kriticky zkoumat a analyzovat, nedělal rozdílu mezi exaktními zjištěními a smyšlenými historkami, proto u něj ještě nemůžeme mluvit o kritické metodě, jakou známe z pozdější, osvícenské doby.

To se týká i jeho díla historického. Ve dvacátých letech sepsal Vogt kroniku plaského kláštera s titulem Tilia Plassensis… (Lípa plaská), která zaujímá časový rozsah od založení kláštera ve 40. letech 12. století až po rok 1729. Jeho líčení je často velmi živé, zaznamenává i lidová vyprávění o tajemných příhodách, všímá si neobvyklých přírodních jevů (extrémní sucha, povodně apod.)

Vogt pěstoval styky s umělci všeho druhu, zvláště pak s hudebníky. V této skutečnosti vidí někteří odborníci dokonce důvod, proč rodilý Frank našel zalíbení v Čechách. Současníkům byl talentovaný cisterciák znám i jako hudebník, zvláště varhaník a hudební skladatel. Složil řadu mší, árií, ofertorií a dalších duchovních skladeb, z nichž velká většina se po jeho smrti ztratila. Podle muzikologa Quoiky prozrazují Vogtovy skladby vybroušený estetický cit, který ho řadí k nejvýznamnějším klášterním hudebníkům v Čechách. Z hudební oblasti je dnes známo a oceňováno především jeho hudebně teoretické dílo Conclave Thesauri Magnae Artis Musicae… (Pokladnice velikého hudebního umění, 1719), které sepsal za svého pobytu v Manětíně, kde se na pozvání hraběnky Marie Gabriely Lažanské staral o kostelní hudbu a zpěv. Je to úplné kompendium hudebního umění té doby s obzvláštním zřetelem na stavbu varhan. Vliv tohoto
latinského spisu přesáhl hranice zemí Koruny české.

Autor je klasický filolog.