Pavel Brycz v úvodu ke své nové knize Malá domů píše: „Tahle kniha je kratochvilná a neklade si jiný cíl než svést dohromady na chvíli ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi nahrazovali biják v hospodě U Partyzána…“ (s. 7) Autor jako by předem rezignoval na jakékoliv naléhavější sdělení, jako by se omlouval všem, kteří budou kritickým okem posuzovat laureáta Státní ceny za literaturu a shledají, že tvůrčí posun se jaksi nekoná.

V devíti povídkách knihy je znát Bryczův charakteristický rukopis, v dobrém i špatném smyslu slova. Čtenáře čekají bizarní postavy a zápletky, svědčící o autorově smyslu pro lehce fantaskní osudy: muž, který se rozhodl žít svůj život mezi lety 1927 a 1938 (Pražské woodoo), žena schopná milovat pouze zločince (L’amourir), naklonovaný fotbalový tým (Best for Sparta), nadšení sportovní amatéři, kteří se snaží v přestrojení za sportovní hvězdy proniknout do rozhodujících závodů a utkání (Odhalte masky), muž, který si do temných rumunských vlaků nosí vlastní žárovku, aby si mohl číst básně Edwarda Leara (Edward Lear dospělým dětem)… A i v této knize se mísí „podivné“ příběhy s opakujícími se motivy, autobiografickými prvky či aluzemi na jiné autorovy texty.

Jedním z vracejících se a několikrát variovaných motivů, se kterými Brycz pracuje, je například oheň provázaný s osudy hrdinů: smrt Vladimíra Líbala v hořící Tatře 603, smrt jeho ženy po zásahu kulovým bleskem, hořící kaštan (román Patriarchátu dávno zašlá sláva), v povídkách Malé domů pak komické nedorozumění se zapálenou kuchyňskou linkou, interpretované jako pokus o upálení (Susy Lucenta, amore mio), nebo naopak tragický příběh bratra upálivšího se ve vaně a obraz hořícího hřbitova (Tancuj na náměstí – povídka, která je pouze s malými úpravami přetištěna z Bryczovy prvotiny Hlava Upanišády, jež je mimochodem na záložce mylně uvedena jako básnická sbírka).

Konkrétní autobiografické a textové shody lze ilustrovat jedním příkladem za všechny: Vladimír (postava z románu Patriarchátu dávno zašlá sláva) v době zasedání Mezinárodního měnového fondu pracuje v reklamní agentuře. Navlas shodný osud má hrdina jedné z povídek Malé domů, který „v roce, kdy se mladí odpůrci globalizace v helmách pustili s dlažebními kostkami přes most Sebevrahů nad Nuselským údolím, sedává od devíti do šesti v open roomu jedné velké reklamky“ (Pražské woodoo, s. 18–19). Je záhada, proč tyto a mnohé další Bryczovy citace sebe samého prostupují celou jeho tvorbou. Drobné změny v následujících opusech totiž nenesou hlubší význam, takže druhý plán, další vrstva vyprávění jen pro pozorného čtenáře se z těchto opakování neskládá. Nedostatek invence při autorově smyslu pro vytváření bizarních zápletek se také nezdá být tím skutečným vysvětlením. Vracející se motivy a útržky textů jsou
v Bryczově tvorbě jakoby bez hlubšího smyslu.

V románu Patriarchátu dávno zašlá sláva se ukazuje, že síla Bryczova vyprávění tkví v krátkých příbězích. Román skládá z epizod, které jsou víceméně samostatnými vypointovanými vyprávěními. Ty pak dohromady tvoří historii jednoho rodu a také črtají jakýsi „příběh dějin“. Stěžovat si, že v souboru povídek Malá domů takový svorník chybí, by bylo asi pošetilé, ale v této knize postrádám i silnou Bryczovu stránku – údernou pointu, která vede k podstatě věci. Téma či motiv sotva na krátkou črtu tu bytní nebo se ztrácí pod dalšími a dalšími podrobnostmi a peripetiemi. Vypravěč se často „zapovídá“, mimoděk přidá postřeh k dobru, jako v povídce Filip Marlowe vypravuje… (s. 168): „Tehdy mi dal pocítit něco jako kus své lásky, a olízl mi ruku. Týden jsem si pak tu ruku nemyl a voněl k ní, než láska vyprchala. Takhle jsem to dělal i v čase, kdy umírá dětství a zvědavá nedospělost dovádí
rukama s děvčetem v partiích, o nichž se psát nesluší. (…) Well, život je tvrdý, řeknou vám na lince důvěry. Pro lidi i pro psy. Ale zapovídal jsem se.“ Zde má být vypravěčova upovídanost nadsázkou, lehkou parodií na vyprávění „detektiva-tvrďáka“, ale v záplavě slov se vtip spíš ředí.

Některé povídky (Pražské woodoo, L’amou­rir) mapují dlouhé úseky v životě hrdinů, jako by měly ambice přerůst v novely. Ale zůstávají v půli cesty. Dějové odbočky už nejsou natolik rozpracované, aby získaly svébytnost a smysl, a hlavní zápletka vystačí stěží na kratší útvar. Zkrátka na povídku moc, na novelu málo.

Nejčtivějšími se tak stávají útvary, které dostojí autorovu úvodnímu slovu: „kratochvilné“ texty kratšího rozsahu, jež strhávají pozornost svou kuriózností, zacílením na příběh, zkrátka „tahem na branku“. Otázkou ale zůstává, zda by se tomuto žánru nedařilo lépe v časopisech nebo novinových přílohách než v knize.

Autorka je doktorandka Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.