Už nějaký čas mají i čeští čtenáři přístup k dílům, která jsou označována jako grafický román. Svým zacházením s jazykem, ale i obrazovým doprovodem se od běžných komiksových sešitů na první pohled liší. Dokonce sbírají literární ocenění, která dříve náležela jen klasickým románům. Málokdo už pátrá po tom, kde a jak to všechno vlastně začalo.

Komiksový tvůrce Bryan Talbot nebyl až donedávna v Česku příliš známý a pozornosti se těšili především jeho myšlenkoví následovníci v čele s Alanem Moorem. Právě on ale už na konci sedmdesátých let svým undergroundovým a tak trochu opomíjeným prvním grafickým románem Dobrodružství Luthera Arkwrighta otevřel cestu svým úspěšným pokračovatelům. Neopustil sice do té doby hojně využívanou rovinu dobrodružného příběhu, ale dal mu formu i obsah pro pouhý obrázkový příběh dosti netradiční. Využil metod, které s úspěchem a mnohdy i větší bravurou dodnes nacházíme v dílech nejznámějších komiksových scenáristů. Vytvořil své vlastní univerzum, v němž není jen jeden svět, nýbrž „mnohovesmír“ s množstvím nejrůznějších paralel, procházejících odlišným vývojem.

Hra s historickými reáliemi, ale i odkazy k politickým a sociálním skutečnostem dneška, vícero dějových linií, jejich vzájemné proplétání a jakoby snově psychedelické průlety duší Luthera Arkwrighta (introspekce svého druhu) z čtení dělají mnohem víc, než by čtenář očekával. Nutno říci, že právě to čtení se v lecčems podobá setkání se složitějšími literárními díly a mnohého čtenáře může spíše odradit. To vše navíc doprovází až úzkostlivě detailní kresba, která má s jednoduchým komiksovým náčrtem jen málo společného, a ve své komplikovanosti tak promyšleně souzní s doprovodným slovem.

Ačkoliv je hlavní osa příběhu až povážlivě prostá (nejde o nic menšího a banálnějšího než o záchranu světa, tedy vlastně veškerých světů), Talbotova erudice, nespočet odkazů k filosofii, odvaha ve ztvárnění sexuálních scén nebo vhled do narkomanského života ubírají na účelové povrchnosti tam, kde by jí mohlo být až příliš. Čtenářova výtka by snad mohla směřovat k jisté jazykové topornosti, která občas činí četbu zbytečně nesouvislou i v místech, kde to evidentně nemělo být záměrem.

Tím více překvapí pokračování tohoto díla, které se na pultech knihkupců objevilo před dvěma měsíci. Srdce impéria je totiž v mnohém sice o poznání vyzrálejší, ale v zásadních rysech za předchozím dílem spíše pokulhává. Zatímco dialogy jsou mnohem živější a Talbot častěji mistrně využívá humoru, na nějž v případě prvního dílu moc energií neplýtval, opouští mnohovrstevnatou dějovou linii a čtenáře už pro jistotu netrápí vůbec. Nacházíme zde sice stále ještě „mnohovesmír“, ale už jen v jedné dějové linii, která bez jakýchkoliv odboček pádí ke svému, poměrně očekávatelnému konci. I kresba se změnila, a to nejen v tom, že komiks už je celobarevný. Vše je jaksi jednodušší, až čtenáře napadne, zda se Talbot jak jazykem, tak kresbou nechtěl vymanit z undergroundového prostředí a získat více čtenářů. Přesto zde stále narážíme na nejrůznější odkazy a analogie se světem, v němž žijeme. Opět se setkáme se znalostí
psychedelik, kabaly nebo poměrně velkým množstvím politicky zabarvených narážek, jež lze vztáhnout na naši historii. Vše je však poskládané pěkně v rovině a nic neruší chytlavý příběh, jenž se sice čte jedním dechem, ale na konci z něj právě kvůli jednoduchosti moc nezbývá.

Zdá se, že Talbot se v Srdci impéria dostal dále především v ovládání jazyka jako nástroje literatury, opustil však její ambice. Jako by na ně zapomněl – stejně jako na ty své někdejší. Přitom právě ze souručenství lehkého stylu psaní ze Srdce impéria a odvážné formy Dobrodružství Luthera Arkwrighta mohl vzniknout výjimečný grafický román.