Reakce na dopis Lukáše Hurníka (A2 č. 10/2007)

Vážení čtenáři časopisu A2, velectěný pane Hurníku! Rád bych reagoval na poznámku pana Lukáše Hurníka, otištěnou v desátém čísle týdeníku A2, stále vycházejícího ve standardním formátu A3 (nechápu, proč jsou ti šéfredaktoři tak přízemní a drží se zuby nehty osvědčeného formátu…). Vážím si toho, že ČRo 3 – Vltava pod vedením pana Hurníka připravuje kvalitní rozhlasové pořady o soudobé hudbě. Co se mne týče, rád bych byl jejich pravidelným posluchačem, ovšem vysílací časy 23.15 a 1.00 jsou pro mne poněkud problematické (opakovaně jsem žádal o odvysílání pořadu Hudební fórum v rozumnějším čase). Vyhovoval mi někdejší vysílací čas pořadu Musica moderna – každý všední den v 19.00. Vůbec mi ovšem nevadí, že do vysílacího schématu byl místo něj zařazen pořad Čajovna, jímž se pan Hurník pokusil přilákat k rozhlasovým přijímačům mladé posluchače. Vždyť i tento pořad, mapující současnou kulturu, do celkové koncepce
Vltavy skvěle zapadl. Rozhodně ovšem neměl vytlačit pořady zaměřené na soudobou hudbu na úplný okraj vysílacího schématu. Tvrzení pana Hurníka, že posluchači takových pořadů jsou menšinou menšiny, je neopodstatněné. Oč se takové tvrzení opírá? Zaplatil si snad Český rozhlas nějaký vlastní průzkum veřejného mínění? Nebo do rozhlasu píší rozhořčení posluchači, že nechtějí poslouchat soudobou hudbu? Tomu se nechce věřit. Co mám jako posluchač dělat pro to, abych svému oblíbenému pořadu či opomíjenému žánru pomohl? Je docela možné, že širší veřejnost nepodporuje soudobou hudbu, nevěřím však tomu, že by lidé měli k soudobé hudbě odpor. Soudobá hudba je široký pojem a v jejím rámci si svou oblíbenou skladbu může najít i méně inteligentní člověk bez hudebního vzdělání, tedy i já. Problém je v tom, že takový člověk se s touto hudbou často vůbec nesetká. Je mu jednoduše vnuceno, že pro něj je k poslechu nejvhodnější amerikanizační popsňa, případně nějaký pan Václav nebo paní
Eva, jejichž zaručeně nejprodávanější nosiče si může telefonicky objednat během sledování plně amerikanizovaného televizního vysílání za bezkonkurenční cenu. Když jsem kdysi dávno učil na vesnické základní škole hudební výchovu, udělal jsem následující experiment. Celé pololetí jsem žákům demonstroval hudbu 20. století, pokoušeje se rozčlenit bohatou materii podle jednotlivých směrů a vybírat vhodné ukázky, které by mohly čtrnáctileté školáky oslovit a u kterých by si zároveň osvětlili základní hudební pojmy. Krom toho jsem žákům nabídl možnost, jak prezentovat hudbu, již oni sami obdivují. Každou vyučovací hodinu mohl jeden z nich představit „kapelu“ či „interpreta“ (mohl to být samozřejmě i oblíbený skladatel, orchestr, komorní těleso či sólista – to jsem ovšem u dané věkové kategorie nepředpokládal), jež často a rád poslouchá, přičemž jeho úkolem bylo obhájit přede mnou i před svými spolužáky hudební, poetické, taneční či jiné kvality svého oblíbence. Pozorně jsem
naslouchal, načež jsem se prezentovanou hudbu pokusil objektivně zhodnotit. A bylo to docela přínosné. Žáci si kupříkladu uvědomili, že mezi soudobou takzvaně vážnou hudbou a kvalitní elektronickou hudbou není nepřekonatelná propast nebo že amerikanizační popsňa, kterou někteří pod vlivem plně amerikanizovaných médií náruživě poslouchají, je hudebně bezobsažná. Poté, co jsem jim na tabuli přeložil text těchto „popsní“, se dokonce styděli, že něco tak trapného dosud nekriticky obdivovali. Stačilo jen málo, a žáci ZŠ si do sluchátek pouštěli nejnovější nahrávky hitovek od Temla, Lukáše, Ebena nebo pana Hurníka (škoda, že se příslušné hudební nosiče nedají pořídit tak snadno jako amerikanizační popsňa) a o přestávkách si vyměňovali plakáty s fešáky ze Stamicova kvarteta… Bohužel, dnes bych již svým žákům nemohl doporučit, aby si nenechali ujít pravidelné pořady o soudobé hudbě na ČRo 3, neboť vysílací časy těchto pořadů jsou vyloženě „diskriminační“. Mládež, pracující,
rodiče dětí školou povinných a další „neponocující“ skupiny obyvatelstva nemají nárok na poslech soudobé hudby (pan Hurník se patrně domnívá, že soudobou hudbu poslouchají pouze nezaměstnaní, noční vrátní, požárníci, policisté a těžcí alkoholici…). Úpěnlivě Vás prosím, pane Hurníku, abyste svůj přístup přehodnotil a vysílací schéma pozměnil ve prospěch soudobé hudby. Pokud se obáváte reakce posluchačů, změnu předem anoncujte a ověřte si, jaký bude mít ohlas. Jsem přesvědčen, že nikdo nebude protestovat, pokud zařadíte soudobou hudbu kupř. od 16.30 či 17.00. Já osobně vypínám či přelaďuji rozhlasový přijímač pravidelně v 17.45, kdy se z éteru rozezní pořad o jazzu, jsem ovšem smířen s tím, že příznivců „klasického“ jazzu je mezi posluchači ČRo 3 poměrně velký počet (koneckonců, mohli by si svůj „jazzový podvečer“ vychutnat ve 23.15). Ostatně, co když právě jazzovou hudbu poslouchá jen menšina menšiny? Odkud pramení mé přesvědčení, že příznivců jazzu je poměrně hodně?
Nebylo mi v rámci všeobecné amerikanizace jen chytře vnuceno, že zatímco všichni plebejové poslouchají skvělou amerikanizační popsňu, patricijové s přirozeným vkusem milují echt americký jazz? (…a vesničané si zas oblíbí styl country, který mohou poslouchat na specializované soukromé rozhlasové stanici, jediné svého druhu za hranicemi Spojených emirátů amerických – jaká ostuda pro „muzikální“ Čechy!) Mají snad zájemci o soudobou hudbu sepsat nějakou hromadnou petici s tisíci podpisů, aby pan Hurník uvěřil, že o pořady jeho rozhlasové stanice (včetně jeho vlastních pořadů) stojí?

Miroslav Ottomanský