Prohlášení Asociace digitálních televizí:

1. Od udělení nových licencí na pozemní digitální televizní vysílání uplynul jeden rok a stále není vyřešen ani jeden problém, který se k přechodu na digitální vysílání váže.

2. Dosavadním postupem státu jsou jednoznačně zvýhodňovány již existující televizní subjekty a novým projektům je ve vstupu na trh bráněno. Přitom know how nových subjektů a jejich plánované programové novinky byly často převzaty a použity ve vysílání právě jejich existujících budoucích konkurentů.

3. Členové Asociace digitálních televizí proto pověřili vedení ADT, aby pro případ, kdy současná situace nebude ze strany dotčených státních institucí urychleně řešena, připravilo podklady k podání stížnosti vůči postupu českého státu v kauze digitalizace u Evropské komise.

4. Jednotliví členové asociace utrpěli v souvislosti s rozhodnutím soudu o zrušení licencí významné ekonomické ztráty. Za celou asociaci jde o sumu zhruba ve výši 1,4 miliardy korun.

5. Členové ADT proto zároveň pověřili vedení asociace, aby začalo připravovat právní kroky, které by prozkoumaly pozici členů asociace v případných arbitrážních řízeních.

6. ADT již poněkolikáté vyzývá státní instituce a Parlament ČR, aby vzniklou situaci řešily. Zdůrazňujeme, že vstup nových subjektů na televizní trh v ČR měl přinést přímé investice ve výši přes 5 miliard korun a přímo zaměstnat okolo jednoho tisíce lidí. Mnoho dalších lidí by získalo práci v dodavatelských a přidružených firmách. Divák mohl v podstatě zadarmo získat 6 nových původních českých programů. Došlo by i ke snížení cen a zvýšení dostupnosti inzerce, což by ve svém důsledku vedlo k rozvoji podnikatelského prostředí zejména v regionech. Byla by dále posílena pluralita názorů v zemi.

3. 4. 2007

K pořadu Česko jedna báseň

Na serveru czlit se Vladimír Novotný pozastavuje nad pořadem ČT 2 Česko jedna báseň. Vadí mu minimální účast básníků z Prahy a televizní nepřesvědčivost většiny literátů, kteří se stávají „karikaturou sebe samých“. Problém však není tak jednoduchý. Brněnská redakce se sice rozhodla udělat něco pro literáty, ale chyba je už v prvním plánu. Básník, který čte nehnutě své verše na obrazovce a je z 99 % vážný, mne rozesměje vždy a za každých okolností. Dodnes si rád vychutnám nějakou tu reprízu Nedělní chvilky poezie. Všichni to znají, postava s výrazem němého Upíra Nosferatu se blíží sugestivně ke kameře, a pak místo obligátního zakousnutí a vysátí první kapky krve vyblekotá první metaforu. Máte-li tedy rádi staré expresionistické filmy, určitě si touto optikou pořad Česko jedna báseň zamilujete. Zvážnění nemůže přijít ani v okamžiku, kdy se autor snaží předčítat báseň jiného poety. Rčení, že poezie
snese vše, se tu naplňuje beze zbytku.

Dramaturgická úvaha vytvořit mainstream jakési Chvilky poezie, recyklovat ji a obohatit o verše jiných mi připadá jako vyhazování peněz. Divák nevidí příběh, který táhne: jak a za co básník existuje (dodnes mám pocit, že lidé žijí v zajetí jakési romantizované představy o postavě barda), co dělá mimo poezii, jakou má rodinu, přátele nebo jiné záliby atd. atd. Nakonec je vlastně jedno, jestli před kamerou poeta provádí samohanu nebo nakupuje v supermarketu.

Česko jedna báseň je totiž levný pořad brněnské redakce ČT, která potřebuje za každou cenu vyrábět, a lze to poznat už na množství natáčecích míst. Podívejme se na dva příklady.

V díle, kde čte J. H. Krchovský, jsou dvě lokace s jedním přejezdem k vodnímu toku, a to v noci, tudíž na žádost „dekadentního“ a televizí poučeného básníka. Hřbitov se sem jaksi nevešel, v noci jsou zavřené, ale jinak jsou pro natáčení poměrně drahou legrací (např. hodina natáčení na jednom kubistickém hřbitově v Praze je kolem devíti tisíc korun). Celý díl pak ozvláštňuje jedna bizarní historka (ty divák potřebuje, a Krchovský to ví!) s básníkovou vlastnoručně vyrobenou bustou sebe samého a s mouchami: „Když na bustu sedaly mouchy, nutilo mne to k odhánění much na mé fyzické tváři.“ Ještě levněji byl vyroben díl s Věrou Jirousovou. Tentokrát jediné natáčecí prostředí Botanické zahrady Na Slupi pravděpodobně poskytl milovník umění, botanik a spisovatel Václav Větvička. Věra Jirousová má opět televizní zkušenosti, a tak si je vědoma potřeby obrazových prostřihů. Přeci jen ale deset minut záběrů na rozkvetlé
orchideje zavání totální bezradností. Obě natáčení mohla být odbyta zhruba za dvě až tři hodiny, takže se do jednoho natáčecího dne vešlo zhruba pět kusů básníků. Redakce pořadu navíc ušetřila čas tím, že upřednostnila interiéry před exteriéry, a tak nemusela řešit problém s úbytkem světla v zimě, kdy se vše natáčelo. Přesto je produktivita na ČT obecně špatná, takže s prodlouženým obědem štábu počítejme dva natočené poety denně.

Jen na závěr. Ať si myslíme o komerčních televizích cokoliv strašného, platí tam pár dobrých pravidel. V tříminutové reportáži musí na kameru mluvit alespoň dva lidé, jinak je reportáž nudná. Pro stejnou stopáž je počítáno se dvěma odlišnými místy. Na kameru jsou vhodné předměty v pohybu, zvířata, děti a vše, co trhá srdce svou bezelstností a atraktivitou obrazu. Pro Česko jedna báseň (příbuzenství se sloganem Česko hledá superstar v tom rozhodně nehledejte, na to je pořad příliš sofistikovaný) neplatí vlastně pravidla žádná. Česko jedna báseň má stopáž osminásobnou a vidíte jen ony filmařsky přežité mluvící hlavy. Ostatně jedno pravidlo opravdu funguje, a to jsme společně s Vladimírem Novotným patrně naplnili. Udržujeme tímto psaním v pozornosti projekt, který raději neměl vůbec vzniknout. Nehybně vážné obrazy z naší literatury jsou jen jednou z přechozených chřipek veřejnoprávní televize.

Martin Langer, básník