K vládnímu návrhu „reforem“

Rada Obce spisovatelů, představenstvo Svazu českých knihkupců a nakladatelů a vedení Národní knihovny považují za svou povinnost reagovat na návrh vlády předložený Poslanecké sněmovně zvýšit daň z přidané hodnoty z 5 na 9 % – tedy i z knih, novin, časopisů a dalších kulturních potřeb.

Už na počátku devadesátých let, kdy se utvářel daňový systém, byl veden ostrý spor o zdanění knih. Prosadilo se hledisko chránící kulturu – pětiprocentní DPH. Tržní podmínky neohrožují rozvoj a vydávání literatury, svobodné poměry jí naopak prospívají. Děje se tak ovšem za předpokladu, že kniha není považována za pouhé zboží, ale je státem i soukromými institucemi ochraňována a podporována jako kulturní statek. Domníváme se, že zvýšení DPH z knih, časopisů a novin na téměř dvojnásobek současného stavu tuto rovnováhu naruší. Vyšší DPH ovlivní ceny knih, které jsou už tak vysoké, čímž ztíží jejich dostupnost dokonce i v jinak bezplatných knihovnách (naprostá většina knihoven doplňuje své fondy nákupem). Nakladatelům ztíží zejména vydávání nízkonákladových knih, které jsou však pro intelektuální život společnosti i její rozvoj nezastupitelné. Ohrozí existenci knihkupectví zejména v malých městech a obcích, i tím se sníží obecná
dostupnost knih. Jsme proto přesvědčeni, že zvýšení DPH z knih míří proti rozvoji národní literatury a vzdělanosti.

Pětiprocentní (a dokonce i nulová) sazba DPH z knih je přitom v Evropě běžná: od DPH jsou knihy zcela osvobozeny ve Velké Británii, v Norsku, Irsku, Rumunsku a na Kypru, nižší než pětiprocentní daň je v Řecku, Itálii, Lucembursku, Španělsku a Švýcarsku. Menší daňové zvýhodnění knih, než jaké by přinesl realizovaný návrh daňové reformy, má v celé Evropě kromě Švýcarska (kde jsou ovšem knihy zatíženy DPH ve výši pouhých 2,4 %) a Dánska již pouze pětice postkomunistických zemí: Bělorusko, Albánie, Bulharsko, Slovensko a Ukrajina. Opravdu by se Česká republika měla zvýšením DPH z knihy přiblížit právě postkomunistickým zemím?

V Praze 10. 4. 2007

Eva Kantůrková za Obec spisovatelů, Vladimír Pistorius za Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Vlastimil Ježek za Národní knihovnu ČR

Ad Vratné lahve (A2 č. 13/2007)

Shodou okolností se v pátek 30. března sešly v programu chomutovských kin dva na první pohled nesrovnatelné filmy (protože však recenzent Tesař připodobňuje autorský záměr Vratných lahví k záměrům klasiků italského autorského filmu Felliniho a Antonioniho, nepřipadá mi následný můj postřeh daleko od věci): v kině Praha v centru města premiérové, do posledního místečka vyprodané Vratné lahve s bonusem ve formě reklamních taháků Velkopopovického Kozla a delegace tvůrců – a na druhé straně, v kině Oko v okrajové čtvrti, zvané Horní Ves, se v rámci Projektu 100 odpromítal vzácný a ryzí, opravdově autorský film Andreje Tarkovského Zrcadlo, na který přišlo něco přes dvacet diváků. Když jsem Zrcadlo viděl poprvé, někdy na konci 80. let v rámci perestrojky, nechápal jsem z něj zhola nic; nebyl jsem zvyklý na ryze subjektivní sled doslova surreálných obrazů, zdánlivě bez jakékoli
souvislosti poskládaných za sebe, prošpikovaných dokumentárními záběry ze španělské občanské války či z blokády Leningradu a podkreslených recitací veršů autorova otce. Byl jsem tehdy ještě nezralý, zvyklý na tradiční vyprávěcí kánon. Dnes, po dvaceti letech, mi najednou všechno došlo – nechal jsem film na sebe působit jako hudbu, výtvarné umění či poezii. Dozrál jsem a film dle mého soudu obstál: po více než třiceti letech od svého vzniku i na mě přenesl cosi téměř mystického, a vpravdě jsem se doslova sešel s autorem. Dokázal by toto Zdeněk Svěrák, respektive jeho řemeslně zdatný syn Jan Svěrák? Reflexivní, nemilosrdně sebezpytný umělecký film Andreje Tarkovského se určitě napodobit nedá. Vratné lahve souzní s dobou: dají se recyklovat; jsou prázdnou nádobou, do níž lze libovolně doplnit obsah podle nátury toho či onoho diváka, a až nebezpečně se podobají spoustě dalších filmů z celého světa – od amerického Dej si pohov, kámoši či Lepší už to nebude až po
nedávný český opus režiséra Michálka Babí léto.

Karel Rada