Nově editovaná starší česká literatura vychází v posledních letech spíše výjimečně. Tím zásadnější je vydání dvou významných literárních památek, které dosud novodobě nevyšly, brněnským nakladatelstvím Host. Jedná se o Život Krista Pána přibližně z poloviny 14. století a o jeden z nejstarších rukopisných lékařských spisů, vydaný nyní pod názvem Staročeské knihy lékařské a pocházející z poloviny 15. století (původní, nedochovaný text vznikl patrně na přelomu 14. a 15. století). Oběma dílům se dostalo precizní edice. Život Krista Pána k vydání připravil Martin Stluka a úvodní studií jej opatřil Jan Malura, lékařský spis editovala Alena M. Černá a předmluvu k němu napsala Milada Říhová.

Je chvályhodné, že se v obou případech editoři rozhodli pro transkripci editovaných textů do novočeského pravopisu, čímž obě díla přiblížili i čtenářům mimo řady literárních vědců nebo specialistů na diachronní jazykovědu. Lékařský spis by mohl zaujmout nejen lékaře (především ty, které zajímá vývoj jejich oboru), ale i čtenáře očarované nevšední estetikou, jíž oplývají rozličné návody a recepty, jak vyléčit tu kterou nemoc nebo jak využít určitou bylinu. Tuto slovesnou oblast českého písemnictví v posledních desetiletích popularizoval ve svých antologiích básník a kolážista Milan Huptych, a to právě s akcentem na poetické kvality textu. Z medicínského hlediska se jí například věnoval ve dvacátých a třicátých letech František Křemen a z etnografického, resp. historického významný národopisec Čeněk Zíbrt. Život Krista Pána může oslovit vedle teologů a duchovních také běžné křesťanské čtenáře i specialisty
z jiných oborů (např. kunsthistoriky a historiky). Text je vzhledem ke svému narativnímu charakteru čtenářsky náročnější než vydávaný soubor lékařských knih, ale díky pravopisné transkripci a kvalitně zpracovanému diferenčnímu slovníku není obtížné se do něj včíst.

Pro středověkou i raně novověkou literaturu je příznačný žánrový a funkční synkretismus, který dokládají i přítomné spisy. Obzvláště výrazné je to v případě lékařského rukopisu, který vedle medicínských látek přináší i kalendář, chiromantickou příručku nebo astrologický spisek a i v oblasti lékařství je neobyčejně pestrý. Jsou zde pasáže věnované ranhojičství, anatomii, gynekologii, léčivým účinkům jednotlivých druhů koření, receptům proti různým neduhům „od hlavy až do pát“ a nechybějí ani rady proti očarování.

Synkresi lékařského sborníku posiluje i skutečnost, že se jedná o kompilaci různých cizích děl, resp. jejich částí. Vydávaný lékařský sborník tedy není dílem původním a nebyl ani určen lékařům či adeptům medicíny, kteří zpravidla studovali díla originální, latinská, z nichž kompilátor spisu, neznámý brněnský františkán, čerpal. Jeho hlavními prameny byly dostupné lékařské knihy antických, arabských i soudobých autorů. Z tohoto spisu tedy vycházeli především různí léčitelé a někteří faráři a mniši, kteří se léčitelstvím zabývali, neboť „přes veškery církevní zákazy, příkazy a edikty medicína středověké klášterní a farní zdi nikdy zcela neopustila“, jak zdůrazňuje Milada Říhová.

Zniternění prožitku

Autorem Života Krista Pána je neznámý dominikánský mnich z okruhu Karla IV. (vědci zde uvažují buď o Janu Moravci, císařovu zpovědníkovi, nebo o Protivovi z Dlouhé Vsi). Jeho volnou předlohou byl věhlasný a vlivný pozdně středověký latinský spis Meditationes vitae Christi, napsaný neznámým toskánským františkánem na přelomu 13. a 14. století. Text byl určen především čtenářům z řad aristokracie.

Život Krista Pána podrobně zaznamenává celou biografickou linii Ježíšova příběhu, přičemž je zvláštní pozornost věnována bohatým biblickým prefiguracím. Autor spisu také konfrontuje chronologické vyprávění s různými teologickými interpretacemi. Například v kapitole zaznamenávající Zvěstování Panně Marii podrobně komentuje četnými citáty, citlivě vybranými z různých teologických děl, celý dialog mezi andělem a Pannou Marií. K dominantnímu vyprávějícímu hlasu se tak připojují hlasy významných teologů a církevních otců. Textu se tím dostává strhující polyfonie, která dílo obohacuje o další funkce. Hlavním posláním spisu totiž nebylo pouze podat biografii, ale především „zesilovat náboženské emoce svých čtenářů, kultivovat prostřednictvím vyprávění o pozemském působení Ježíše jejich spiritualitu“, jak upozorňuje Jan Malura, který spis zařazuje do žánru tzv. Erbauungsliteratur. Taková díla usilovala „různými slovesnými metodami o zniternění
privátního religiózního prožitku“. Vícehlasí je nadto posilováno i biblickými citáty, které prokládají vypravěčskou linii a dokládají tak jednotlivé informace.

Početnost výkladů a komentářů ovšem neoslabuje dramatičnost textu. Ta tkví v samé podstatě příběhu, v němž je Spasitel různorodě konfrontován se svou přítomností. Text dynamizují většinou prostředky analogické k citacím, především záznamy dialogů a promluv, a jejich konfrontování s vyprávěcím pásmem.

Obě knihy současnému čtenáři také přibližují svět středověkého člověka. Lékařský sborník osvětluje jeho každodenní život (a to nejen z medicínské stránky), duchovní spis zase odkrývá jeho spiritualitu. Nově zpřístupněná díla tak snad přispějí k hlubšímu poznání českého středověkého světa nebo alespoň budou inspirovat vědce k dílčím studiím.

Ačkoliv obě knihy vyšly „mimo edice“, můžeme právě podle identického pojetí obálky i typografie usuzovat, že v této nepojmenované knižní řadě vyjdou časem i další staročeská díla, jejichž moderní edice nám dosud chybějí. Jan Malura v tomto ohledu připomíná dvě díla příbuzná Životu Krista Pána: Životy svatých Otců, které novodobě vyšly pouze v transliterované podobě (roku 1909), a dosud nevydaný Pasionál, zásadní dílo adaptující latinskou Legendu Aureu, zpracované autorem Života Krista Pána.

Autor je postgraduální student v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

Staročeské knihy lékařské. Ed. Alena M. Černá, Host, Brno 2007, 474 stran.

Život Krista Pána. Ed. Martin Stluka, Host, Brno 2007, 398 stran.