„Bobři jsou nebývale jemná zvířata se smyslem pro rodinu. Tvoří celoživotní páry a po celý život udržují přátelské vztahy se svými dětmi. Jsou druhými největšími hlodavci na světě, žijí až 19 let, dosahují hmotnosti až 30 kg a dorůstají délky 120 cm. Bobří mláďata se obvykle rodí těžce pracujícím a milujícím rodičům, kteří jsou spolu už mnoho let. Bobří samice jsou obzvláště vytížené, neboť se kromě svých nejmenších mláďat starají i o rozjívené teenagery…“

…dále text pokračuje odstavcem o krutých metodách lovu bobrů a jejich jen zázrakem nedokonaném vyhubení. Podobnou kapitolku v bookletu alba japonského císaře žánru noise, který si říká Merzbow, mají také činčily, lišky, mývalové, norkové a králíci. Vizuální doprovod 2CD pochopitelně tvoří obrázky zmíněných tvorů a odstavec o tom, že jedna libra z každého prodaného kusu poputuje na účet organizace PETA (People for the Ethical Treatment of Animals). Název alba f.i.d. znamená Fur is Dead.

Jeckyll a Hyde mezi vegany

Není žádnou novinkou, že Masami Akita, skrývající se pod značkou Merzbow, dospěl k veganskému způsobu života a angažmá v ochraně zvířat. Vizuální stránka jeho alb se značně proměnila a rozjasnila ve prospěch ptáků, tuleňů a velryb, ve zvuku ovšem žádná změna nenastala – respektive nastala již dříve a nemá se zvířaty co do činění. Masami Akita vyměnil někdejší bizarní instrumentář (od syntezátorů po rozbité nástroje a zesilovače) za laptop a tím své často improvizované kusy hluku přiostřil. Laptop coby hudební nástroj by sice měl být schopen jakéhokoli zvuku, který do něj předtím vložíme, většina hráčů však vrství, láme a smyčkuje neutrální sinusovky a šumy; patrně považované za „ten pravý a původní hlas nástroje“. A vzhledem k tomu, že z laptopu vede pouze jeden výstup a veškerá mixáž a vrstvení probíhá daleko před ním, je výsledný zvuk (pokud nepřimícháme další zdroje zvuku) tak nějak charakteristicky
zploštělý – možná to správné slovo, které spojuje všechny apple-sólisty. Výsledkem není pestré vrstvení (a odnímání) zvuků, ale poněkud monotónní elektronická tkanina, u níž lze změny dosáhnout pouze nejrůznějším páráním, trháním a muchláním.

Nejinak je tomu i u Merzbowa, kterého díky změně instrumentáře dohnali o generaci mladší noiseři. Šest skladeb na ploše sta minut tvoří jakýsi rychle se odvíjející, frenetický monochromní ambient (vzhledem k výše řečenému), místy uši rvoucí, jindy příjemně bzučivě rytmický či vysloveně freakoutový, někdy vyvolávající dojem klouzavé ohebnosti zvuku thereminu (který na albu možná opravdu zní; v bookletu na podobné informace patrně nezbylo místo).

Pro koho takové prostředí ale je? Čtvrtstoletí stará první generace noise si své zvukové kulisy zabydlela dekadentní sexualitou a atmosférou velkoměstského rozkladu (viz Merzbowovy desky na téma bondage, prodávané mj. v japonských sexshopech coby možné soundtracky pro svazovací seance). Noisery laptopové generace velmi často zajímá jen a jen zvuk a temné romantice svých předchůdců se tu hlasitěji, tu chápavěji vysmívají. A do toho průkopník žánru Masami Akita přijde s veganstvím a roztomilými zvířátky, tedy něčím, co na obalech noisových alb působí jako pěst na oko. Jak se na první pohled může zdát, ponechal si svůj zvuk a obětoval vizuální estetiku ve prospěch důležitého sdělení. Ale možná je to jinak a hudba na jeho opusech změnila svou roli – stojí nyní v kontrastu s roztomilými obaly, skoro jako těžce definovatelný zvukový mrak symptomů civilizace, která dává zahynout všem těm krásným tvorům. V takovém případě by se
z Merzbowa-milovníka dada, který název svého projektu odvozuje z děl Kurta Schwitterse, stal opravdový Jeckyll a Hyde. Pod vstřícnou slupkou ochránce bezbranných by ve svém kotlíku vařil čiré zlo. Důstojná kariéra pro noisera, ne?

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.