Když se v dnešní době o nějaké knize hodně mluví, je to vždy tak trochu podezřelé. Leckomu hned přijde na mysl představa masivní reklamní masáže, nabídek z Hollywoodu a podobně. Ne snad že by britský vydavatel knihy Jonathan Strange & pan Norrell Susanny Clarkové na reklamu rezignoval a že by z prodeje neměl slušný zisk – to by bylo absurdní. Bestseller však nevzniká jen a pouze tím, že se vloží spousta peněz do textu, který rychle vyplodí peněz ještě víc. Jak to s tou Clarkovou tedy vlastně (asi) je?

Britské, velmi britské

Pokud se současní prozaikové obracejí k 19. století jako ke zdroji inspirace, pak z britských dějin dávají většinou přednost viktoriánské éře (1837–1901). Clarková zašla o něco málo hlouběji do minulosti – do období tzv. regentství, tedy sklonku vlády krále Jiřího III., za něhož v letech 1811–1820 vládl jeho stejnojmenný syn, pozdější král Jiří IV. Evropou otřásaly výboje Napoleona Bonaparta a jedině ostrovní monarchie dokázala velkému Korsičanovi vzdorovat. Británie tehdy rychle spěla k pozici světové velmoci…

Na tomto historickém pozadí (jednotlivé kapitoly románu jsou vždy přesně datovány, v rozmezí od podzimu 1806 do jara 1817) se odehrává příběh pánů Norrella a Strangea a jejich přátel i nepřátel. Nejde ovšem o běžnou historickou prózu, jak by se mohlo zdát; velmi důležitou, ba přímo klíčovou roli zde totiž hraje magie, jejíž praktické využití bylo prý v nové době zapomenuto a toto vznešené umění už bylo pouze studováno jako poměrně odtažitý vědecký obor. Právě zmínění protagonisté románu se každý po svém pokoušejí o její vzkříšení, což má silný a ne vždy pozitivní vliv nejen na jejich život a osudy jejich rodin a přátel, ale i na celou zemi.

Clarková pro posílení dobové autenticity využila nápodoby stylu Jane Austenové a je třeba vyseknout mimořádnou poklonu překladateli Viktoru Janišovi, který ve svém převodu do češtiny velmi věrně a zároveň invenčně dodržel autorčin záměr. Právě ve stylovosti formy, jakkoli samozřejmě herně pojaté, tkví totiž značná část sugestivnosti díla: počínaje názvem se jmény hlavních hrdinů, přes vytříbené dialogy či epistolární pasáže a konče úsporným, leč evokativním vykreslením postav, fiktivních i historických (slavný vojevůdce vévoda Wellington, politici lord Castlereagh nebo lord Canning, mihne se zde i šílený král Jiří).

Čtenář si možná při četbě mimoděk uvědomí, jak odlišná je britská literární tradice od české – ostrovní písemnictví počátku 19. věku oplývá ve svých vrcholných opusech značnou dávkou ironického nadhledu nad vlastní minulostí i přítomností, který u české tvorby téže doby najdeme jen stěží.

Clarková není Rowlingová

V jedné z recenzí na román se objevilo označení „Harry Potter pro dospělé čtenáře“. Pravdě však podle mě nemůže být nic vzdálenějšího než toto tvrzení. V době infantilizace žánru fantasy lze jen těžko zařadit knihu Clarkové kamkoli do jeho větší blízkosti, zvláště když si uvědomíme, co fantasy vlastně je.

Velmi zjednodušeně: obvykle se hovoří o dvou základních vývojových liniích tohoto žánru. První je odvozena z díla J. R. R. Tolkiena a akcentuje především mytologickou rovinu epického vyprávění. Praotcem druhé byl Robert E. Howard, tvůrce hrdiny Conana, u něhož je zase kladen důraz na drsnou akčnost. Dnes samozřejmě existují i další žánrové varianty fantasy, v zásadě však, zejména na úrovni běžné spotřební produkce, uvedený stav nepozbývá platnosti. Z tohoto pohledu tedy Strange a Norrell určitě do fantasy nepatří. Pokud má dílo vůbec nějaké příbuzné v oblasti moderní literární fantastiky, pak jsou to spíše solitéři, jakým byl kdysi třeba Mervyn Peake, autor trilogie Gormenghast, nebo v současnosti Neil Gaiman (knihy obou jsou známy i z českých překladů).

Co tedy Clarkové román vlastně je a jaké jsou příčiny zájmu o něj? Autorka si při psaní jistě nelámala hlavu s žánrovým zařazením, lidé často píší knihy, které by si sami rádi přečetli, a tohle je zřejmě ten případ. Zkrátka, zábavná pocta literatuře doby romantismu s živými postavami a inteligentní zápletkou, napsaná na vysoké řemeslné úrovni. Shodou příznivých okolností stále trvá zájem publika o 19. století, podnícený mimo jiné filmovými adaptacemi klasických děl, takže ohlas byl zaručen. Pokud by všechny bestsellery vypadaly takto, intelektuál by neměl nač nadávat.

Autor je historik a přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice.