Jak jste přišel na příběh snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny? Celý film se odehrává během jediného dne – zvolil jste tuto variantu kvůli větší sevřenosti příběhu?

Znal jsem ten příběh mnoho let, ale udělat z něj film mě napadlo až v loňském roce. Hledal jsem drsnou, jednoduchou a emotivní zápletku, která by byla příznačná pro mě a generaci mých vrstevníků i pro samotnou tehdejší dobu. Od začátku jsem chtěl, aby se odehrával během jediného dne a skončil napínavou scénou.

Je to svého druhu nepředvídatelný film, který sofistikovaně pracuje s diváckým očekáváním. Řekněte nám něco o jeho vyprávěcí struktuře.

Myslím, že jedinou nepředvídatelnou věcí je, že je to – především v druhé polovině – příběh o tom, co by se mohlo stát, nikoli o tom, co se stane. Na druhou stranu pro Rumuny jde o zcela známé, chcete-li předvídatelné věci. Oni si ty situace vybavují, pamatují a rozpoznávají náznaky od samého začátku děje.

Z hlediska narace jsem se snažil být maximálně realistický, následovat nejpravděpodobnější možnosti vývoje celé situace a jednotlivých charakterů během onoho dne. Mám velice dobře zažitý kontext doby, v níž se drama odehrává. Pokusil jsem se vyškrtnout ze scénáře všechny své komentáře a soudy a ponechat výhradně uvěřitelné a pro vyprávění nezbytné motivy a okolnosti.

Čím se podle vás liší váš poslední film od jiných realistických dramat současné kinematografie, například děl bratří Dardenneových nebo titulů tzv. Berlínské školy?

Z díla bratří Dardenneových jsem viděl pouze Slib a to byl přeci jen trochu jiný druh přístupu. Věřím, že máme společný určitý smysl pro upřímnost, poctivost v tvorbě. Zároveň nás do podobné kategorie řadí některé formální postupy: odmítnutí hudby nebo specifická práce se střihem.

Současné realistické filmy mají společný styl, který je velmi neosobní vůči postavám a ukazuje scény z pozorovatelské perspektivy. Proč jste se pro tento způsob snímání rozhodl? Můžete nám jej blíže popsat?

Ten film se „vztahuje“ a nikoli komentuje, ale není tak neosobní, jak by se mohlo zdát – alespoň pro mě ne. Například kamera, obecně vzato, sleduje vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky: je nehybná, když je situace klidná, a nervózní či roztěkaná, když je hrdinka zneklidněná a v pohybu. Ale po stránce stylu jsme se jako filmaři snažili co nejméně ovlivňovat vyznění snímku a nedělat věci, které nejsou motivovány dějem: nikdy jsme nepanorámovali, nenakláněli kameru, nestříhali, nenajížděli na detail. Zřekli jsme se hudby a používali jsme velmi dlouhé záběry, aby diváci mohli reálně zakusit sílící emoce herců. Často jsme nechávali lidi promlouvat mimo záběr a celý film jsme začali uprostřed rozhovoru a ukončili v polovině gesta, abychom zdůraznili, že svět našich hrdinů je mnohem větší než to, co ukazujeme na plátně.

V jednom rozhovoru jste řekl, že téma vašeho předchozího snímku Západ bylo tak závažné, že jste jej musel pojmout jako komedii, abyste nevyděsil publikum. Váš nový snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny také obsahuje jistou míru vtipu, jakkoli méně viditelného. Myslíte si, že je humor přirozeně obsažen v každé vážné situaci?

Humor není přítomen v životě jako takovém, ale spíše v tom, jak se na něj díváme. Předtím, než jsem natočil 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, což je film o době, kdy mi bylo dvacet, napsal jsem jiný scénář o stejném období nazvaný Příběhy zlatého věku, který pojednával o drobných dopadech velké diktatury na každodenní životy obyvatel. Ale zjistil jsem, že pro někoho to bylo až příliš legrační. Došlo mi, že vtipný byl můj způsob nazírání věcí, a ne ta doba sama o sobě. Nakonec jsem se rozhodl, že svoje filmy o komunistickém období začnu se snímkem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.

Vaše snímky obsahují spoustu výtečně napsaných dialogů. Jaký máte vztah k literatuře a divadlu, jsou pro vás inspirací?

Pouze nepřímo. Studoval jsem literaturu, pracoval jsem jako učitel a novinář, stále věřím, že Kafka je největším mistrem slova, přestože jsem jej četl pouze v překladu, nikoli v originále. Nicméně na čtení mám jen málo času; můj styl psaní se formoval před mnoha lety a následně začal trpět tím, že jsem začal psát pro film. Nicméně mé scénáře lze číst také jako velmi lakonické prózy se slovesy v přítomném čase. Jen zřídka se dostanu do divadla, neboť v klasických divadelních inscenacích je cosi velmi nepřirozeného, a to mě neoslovuje. Mnohem víc inspirace čerpám z pozorování každodennosti, z toho, jak se lidé chovají a jak mluví.

Také jste se podílel na antologii krátkých filmů Ztracení a nalezení natočených východoevropskými režiséry. Jaký je váš názor na současné východoevropské filmy, zvláště na ty maďarské, které jsou rovněž velmi úspěšné?

Nejlepší věc, která se v tomto regionu odehrává, je, že zde existuje určitý impuls, z něhož vycházejí silné filmy. Všechny jsou výrazně osobní a netvoří součást hlavního proudu. Autoři nutně nesdílejí stejný pohled na kinematografii, což má za výsledek rozmanitost. Lituji jen toho, že přes jejich mezinárodní úspěch nebývají tyto tituly v zemích jejich vzniku distribuovány do kin.

Snímky mladých rumunských režisérů, např. California Dreamin’ (Bez konce) Cristiana Nemeska, jsou velmi ambiciózní. Snažíte se stát v opozici proti současné „lokální“ rumunské kinematografii?

Nesnažím se ničemu oponovat ani nic demonstrovat. Pokouším se dělat jedinou věc, kterou umím: vyprávět závažné příběhy poutavým způsobem.

Vaše filmy se zabývají sociálními problémy spojenými s rumunskou společností. Připadá vám sociální a politická situace současného i komunistického Rumunska podnětná?

Moje snímky jsou spojeny s mými osobními zkušenostmi z různých období; film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je pro mě především o schopnosti dělat rozhodnutí, o dospělosti, životní odpovědnosti. Moje filmy vypovídají o sociálních aspektech, ale z velmi osobní a lidské perspektivy. Aspoň doufám.

Jaká je podle vás určující emoce vašeho filmu?

Natočil jsem tento film s vědomím, že jsem se mýlil, když jsem byl mladý. A že bychom měli alespoň porozumět tomu, co se s námi děje.