Ad Uspěchaná novela o pornu (A2 č. 7/2007)

Základní problém současného tažení proti pedofilům a chystané novely zákona vidím v nedostatečném rozlišování mezi pedofilní orientací, která je často vrozená a nezměnitelná, a společensky nebezpečným pedofilním chováním. Při různých sexuálních úchylkách je dobré ponechat – pokud to jde – těm, kterých se týkají, určitý legální, bezpečný koridor, možnost náhradního odreagování jejich sklonu. Nevidím sebemenší důvod, proč by se mělo trestat vyrábění, vlastnění či rozšiřování materiálů s pedofilní tematikou v podobě písemné (Nabokovova Lolita by musela být stažena z pultů), ve formě malovaných a kreslených obrázků (bez modelů), komiksu apod. Za společensky nebezpečné projevování pedofilního sklonu je třeba považovat, pochopitelně vedle přímého obtěžování a zneužívání mladistvých, pouze pornografii v podobě fotografické a filmové. Ochrana dětí a jejich pedofily nerušeného vývoje je samozřejmou povinností státu a měla by se
vztahovat nejen na rozšiřování závadných materiálů, ale i na jejich (opakované) prohlížení a stahování z internetu. Současně si nedělejme iluze, že skandalizací a přísným trestáním přistižených tento problém sprovodíme ze světa. Nutností se jeví citlivé rozlišování míry viny, neboť je značný rozdíl mezi pedofilním zneužíváním bezmocného dvouletého děcka a nějakou tou fotkou skoro patnáctiletého narkomana a prostituta (či prostitutky). Soud by měl také zvážit, zda v některých výjimečných případech zákon uplatnit, neboť v řadě umělecky hodnotných filmů se dětský akt vyskytuje a třeba Děvčátko Louise Malla (1978) s mladičkou a obnaženou Brooke Shieldsovou se věnuje přímo tématu dětské prostituce. Novela o pedofilním pornu by se rozhodně neměla uspěchávat, ale stát se tématem široké diskuse za účasti odborníků i veřejnosti.

Otto Horák

Ad Čeští kritici a Formanovy přízraky (Došlo, A2 č. 8/2006)

Reaguji na dopis Miroslava Olšovského, jehož téma by stálo ale asi za obecnější diskusi, řešící přinejmenším dvě otázky: 1. Nakolik je dnes únosné historické, tedy o konkrétní historii opřené dílo (literární, filmové atd.), které nerespektuje elementární doložená fakta a reálie? Je tu vůbec nějaká ostrá hranice? Je možný film o Johance z Arku, která by skončila svůj život jako vnoučaty obklopená emigrantka v Americe (dosud neobjevené?). Jsou samozřejmě i sofistikovanější „vakly“. Kupříkladu v právě reprízovaném seriálu F. L. Věk (po mém soudu docela solidně udělaném) prochází při návratu do Dobrušky hrdina širými lány kukuřice. Je to v historickém filmu možné? Nebo: V. Thám i další se pohybují v interiérech a svítí si petrolejkami. Ty ale byly běžné až o sto let později! Teď jsem v nově vydaném souboru rozhlasových her J. Horáka narazil na pasáž z procesu s K. Havlíčkem Borovským, kde soudní sluha
pochází budovou, chrastí krabičkou sirek (bodejť by nechrastil, jsme v rozhlase!) a zapaluje svíčky. Ale kde by se tenkrát (1850) vzala krabička sirek? Shakespearovi se leccos odpustí, za něj se například o antickém Římě mnoho nevědělo, ale dnes? Když se něco více méně s určitostí ví (třeba to, že ve středověku u nás nebyly monokulturně smrkové lesy), je noeticky únosné, aby to umělecké dílo nerespektovalo? Respektive, nesnižuje to jeho uměleckou hodnotu? 2. Je jistě nesmyslné požadovat, aby se ve filmu mluvilo vždy tím jazykem, který odpovídá místu děje. Leč: co když jde o vícejazyčné prostředí? Musím se přiznat, že mi docela vadí, když se kupříkladu nerespektuje skutečnost, že v Česku se v minulosti mluvilo střídavě česky a německy (často titíž lidé, podle okolnosti a prostředí). Samozřejmě, i obrozenci a vlastenci mluvili podle okolností tu česky, tu německy! Jazykovou různost respektoval již Alfréd Radok, když ve filmu Dědeček automobil nechal
francouzské postavy mluvit francouzsky a opatřil je titulky. Už jenom tyhle dvě otázky by možná stály za obecnou, širší čtenářskou veřejnost zajímající diskusi.

Petr Pavlovský

Ad Hledá se prezident (A2 č. 8/2006)

Nechtějme žádného čestného předsedu té či oné strany ani mediální sexbombu. Podporujme autentickou kvalitu. Měla by to být osobnost vážená, respektovaná, s velkým intelektuálním vlastnictvím, proevropsky orientovaná a v dostatečných mezích neovlivněná jakýmkoli stranickým sekretariátem. Tj. žádný Klaus, žádný Zeman a raději ani Schwarzenberg ne (otázka – proč naše kulturní a intelektuální obec o knížepánovi stále mluví s tak bezvýhradnou úctou?).

Vladimír Tupáček

Ad Bludným mořem básnické hlušiny (A2 č. 8/2006)

Bohemistika reprezentovaná Michalou Lysoňkovou se zřejmě dostává na osudná scestí. V kritickém vyjádření k básnické sbírce Yvetty Shanfeldové Noční krční hřídel naše kritička M. Lysoňková prozrazuje fatální neznalosti: pominu, že necítí humor a poetický vtip, pominu, že nemá tušení o zenu, pominu, že nezná Morgensternův Rybí zpěv, keltský „pramen zpívajících ryb“ a orfické dělení typů veršů dle rostlin a živočichů; to všechno bohemist(k)a nemusí znát; potom by ale bylo zajímavé znát, co bohemistka znát musí, protože z té kritiky jsem neseznal, že by vůbec něco kapírovala z metafor Poezie.

Vít Kremlička