Autor komiksového románu Palestina rozhodně není nezaujatý pozorovatel, který v nucené snaze o objektivitu zahodí svůj názor na konflikt, jenž už celá desetiletí (alespoň v diskusích) rozděluje lidi po celém světě. Sacco je ukázkový americký levicově orientovaný žurnalista, který s láskou vzpomíná na četbu Noama Chomského a v poslední třetině knihy se sám předvádí s arafatovskou kufíjou na krku. Vyjádřuje tak své sympatie k Fatahu v době druhé intifády – Sacco totiž strávil v Palestině několik měsíců na konci roku 1991 a začátku roku 1992.

Nedělá však primitivní propagandu, jen nechce opakovat mediální stereotypy. Zná mediální chléb, který je nám všude nucen. Tím tvrdým a už v době vzniku tohoto díla značně okoralým krajícem je podle něho terorismus, „na který se Palestinci mažou“. Autor se upřímně snaží zjistit, čím vlastně ta Palestina je, což nejde jinak než v konfrontaci s jejím každodenním životem. A také s lidmi, kteří jím žijí. „Po valnou část života jsem neslyšel nic než izraelskou stranu (…), rád bych se setkal s Izraelci, ale kvůli tomu tady nejsem,“ vysvětluje Sacco.

Využívá přitom nejen skvělého pozorovacího talentu a šikovných rukou, které realisticky a přitom s emocemi zachytí, co oči vidí, ale i svého pochopení pro virtuálně mediální realitu a její mechanismy. Ty jako americký novinář dobře zná a občas se je nestydí zcela bulvárně aplikovat i ve své zprávě a svém popisu okupace. „Nalijme si čistého vína, můj komiksový trhák je založený na konfliktu, mír mi činži nezaplatí.“

Sacco nás na stránkách Palestiny pomalu zbavuje mediálních šablon a v závěru nás nechá stát deprimované, špinavé, v hadrech a v blátě na „ulici“ některého z uprchlických táborů. Jen ten kámen nám do ruky nevloží, ale nechá ho válet někde opodál, abychom se pro něj mohli shýbnout.

Kronika okupace

O Goražde, ale i o Palestině (která recenzenty i čtenáře rozděluje mnohem více než otřásající, ale vcelku neproblémový opis bosensko-srbské války) se říká i píše, že zachycují reálie válečných konfliktů mnohem lépe a přesněji, než se to kdy podařilo filmu či jakémukoli jinému médiu. Už je to takové recenzentské klišé, které mluví o výjimečnosti, ale nevysvětluje, kde se vzala a proč tak dobře funguje.

Svou roli jistě hraje Saccova pracovitost a systematičnost, která se ve svém puntičkářství nevyhne jedinému podstatnému aspektu okupace a postupně nám zprostředkuje (tak naživo, jak to jen jde) reálie věznění a mučení, pracovní politiku státu Izrael, dospívání za okupace, ženskou otázku uvnitř palestinského hnutí, školství, fenomén židovských osad, vojenskou i byrokratickou šikanu, odčerpávání palestinské vody, diskriminační zemědělskou politiku, kácení palestinských stromů atd. S cynickým, ale zároveň chápavým přístupem se nám představuje všední život, jak jej neznáme. Neuvěřitelná palestinská každodennost po pár týdnech a více než stovce rozhovorů přijde pomalu normální i Saccovi; ten je naopak překvapen, když narazí na někoho, kdo se ještě neocitl v izraelském vězení nebo nebyl někdy postřelen či zmlácen. Tvář všednosti, jež se vymkla normalitě a vychovává děti, které se ve třinácti letech přidávají k nějaké palestinské frakci, ve
školách jsou šikanovány vojáky, a místo výuky tak raději metají kameny jejich směrem. Tváře matek, které se strachují o své potomky, ale nemohou jim nerozumět.

Autor se přitom nevyhýbá ani skutečnostem, o nichž propalestinští tvůrci většinou jen taktně mlčí. Věnuje se radikalizaci Palestinců a jejich příklonu k fundamentalismu, stejně jako uplatňování islámského práva, které nezřídka končí vraždou nevěrné ženy, nebo frakčnímu systému, jímž je život v Palestině určován.

Autor jako postava

Nejde ale o to, že Sacco podrobně vypíše jednotlivosti. Kouzlo příběhu spočívá v samotném autorovi jakožto důležité postavě komiksu, která se nejen dobře a drze ptá, ale stejně tak drze a dobře i naslouchá. Je nám přitom blízká právě tím, že do popisovaného světa nepatří, a tak může euroamerickému čtenáři nechat zažít propastný rozdíl mezi žitím „tady u nás“ a „tam u nich“. Sacco nevystupuje v knize jako statická postava. Výpovědi Palestinců, na nichž kniha stojí, krátce komentuje. Zdůrazňuje tak rozdíly mezi palestinským životem a tím naším, ale i tím izraelským, který se od toho našeho zas tolik neliší.

Není náhoda, že nás závěr plnohodnotného grafického románu na chvíli vytáhne ze zablácených ulic okupovaného území ke kavárenskému stolu v civilizovaném Tel Avivu, kde zazní hlas dvou izraelských žen, jež mají možnost se bavit a na chvíli zapomenout na okolnosti, které jim zábavu umožňují. „Máme práci a rodiny a chodíme se bavit jako vy… Pořád na to nemyslíme a trochu nás unavuje, když to musíme poslouchat,“ vysvětluje svůj postoj k okupaci jedna z nich a brilantně tak ukazuje rozdíl mezi tím, kdo ještě může část života kolem sebe vytěsnit, a tím, kdo už od dětství není s to myslet na nic jiného.

Zarazit však v knize může zobrazení židovských osadníků, jejichž podoba se až příliš blíží klasické antisemitské karikatuře a porušuje tak obvyklou Saccovu metodu, která si jinde na reálném zobrazení tváří tolik zakládá.

I když se situace v Palestině od popisovaného roku 1992 v mnohém změnila, neuralgické body konfliktu zůstaly a tak nelze než souhlasit s cynickým, ale výstižným Saccovým tvrzením, že „Palestinci by měli mít vlastní stát, víte, aby si tak jako všichni ostatní mohli svý záležitosti rozesrat sami…“.