Jiří Dědeček

Snídaně se psem

Torst 2008, 156 s.

Útlá próza je poněkud matoucí koláží. Zatímco první a poslední kapitola je pohledem na rodinnou snídani a soužití z pohledu psa, zbytek knihy vypráví o peripetiích několika generací jedné rodiny v průběhu 20. století. Příběh se točí především kolem důstojníka ČSLA Haštala, jeho manželky a potomků. Nelineárně řazené epizody o Haštalově kariérním vzestupu a pádu, neduzích stáří, nemanželském poměru a smrti jsou, poněkud nepochopitelně, psány tu a tam kurzívou (na klíč jsem nepřišel) a místy mohou připomenout román Stanislava Komárka Černý domeček: pokus o zachycení „malých dějin“ na ploše jedné nemovitosti. Postava Haštala je zase tak trochu antipodem Bondyho starého Ramaze – straník v generačním a dějinném střetu, z nějž ovšem vychází jako poražený. Názvem knihy zvýrazněný pes stojí v kontrastu k lidským hrdinům jako ryzí bytost (jejíž ryzost ovšem pramení z omezeného obzoru), jediná,
jíž se od rodiny dostává upřímného citu bez dilemat, pochyb a setrvačné povinnosti. Srovnám-li Dědečkův nový subjektivně-historický exkurs s jeho starším Oběžníkem (čtrnáctiletý hrdina versus rok 1968), je zřejmé, že některé pasáže Snídaně se psem nepříjemně šustí papírem a leckde zaskřípou až příliš vyumělkované náznaky a patos. Dědečkův typický humor se kamsi ztratil a bohužel nebyl plnohodnotně nahrazen.

Petr Ferenc

Vladimír Preclík, Vladimír Just

Šifra mistra Vladimíra aneb 50 + 50

Paseka 2007, 168 s.

V knize se měl násobit účinek textů Vladimíra Justa se zobrazenými objekty Vladimíra Preclíka. Těžko říci, zda padesát sošek může někoho inspirovat k napsání silných básní, jisté však je, že na Justovu autorskou potenci měly účinek zničující. Jeden si představuje, jak asi taková kniha vznikala. Možná takto: Just si všechny sošky rozestaví po obýváku a dlouho do noci popíjí („Můj krásný předek s velkým zadkem“, vtipkuje zřejmě po litru a půl vína). A když pak ráno vstane s hlavou jako střep, inspirace je rychlejší než vkus: „Dříve než začnu/ Retardovat/ Musím se znovu/ Restartovat“. Z okna vidí na místní fitness a vida, hned jsou tu další verše, vskutku pronikavá satira na povrchnost: „Největší king jsem ovšem přes jogging (… ) Dolce vita parfém na sebe napatlám (…) Hlavu jako luxus už léta doma nechávám“. Při pozornějším pohledu spatří ženy poskakující v rytmu aerobiku, a protože si zároveň vzpomene na známého sexuologa,
básnické střevo ho neopouští: „Dnes namísto s kužely/ ženy cvičí s Uzely“. A blízko jsou také kasárna, takže: „Kalamajka Mig Mig Mig/ narodil se plukovník“. No a pak už jen stačí zaprsit se tím, co všechno jsem přečetl, přepsat pár svých novinových článků do volných veršů a jako bonus stvořit text, který by snad mohla koupit kapela Chinaski: „Letí/ Apollo/ Letí/ Ke hvězdám/ Spící napolo/ Se ti/ Odevzdám“. Tahle kniha by měla vejít do análů jako příklad čiré grafomanie.

Kazimír Turek

Jana Witthedová

Zastavení v hloubce času

Alfa-Omega 2007, 67 s.

Česká literátka a novinářka Jana Witthedová získala roku 1971 azyl ve Švédsku, kam se uchýlila po přepadení totalitního Československa Sovětským svazem. V exilovém i švédském tisku upozorňovala na fakt okupace. Publikuje v obou jazycích v renomovaných kulturních časopisech a je hojně překládána. Její umělecké téma: zpochybnění reality a non-existence v totalitě moci. Poetickým prostředím jí je abstraktní prostor emocí a životních kategorií. Osobní zkušenost zachycuje skrze prožitý chaos nemoci (autorka onemocněla těžkou leukémií). Historické dění reflektuje ve dvou hlavních úběžnících: soustavně mocenském potlačování společenské emancipace vesničanů v současné Číně, a represích vůči občanskému hnutí pro demokracii – básně Rolníci a Uprostřed léta: někde daleko/ tělo jejího muže/ zmrskané dřevěnými tyčemi, nebo osm mladých lidí/ se snaží /dostat/ přes zdi a ostnaté dráty. Stojí za připomínku, že v severní
Koreji a Číně dosud existují koncentrační tábory k likvidaci politických odpůrců režimu. Dalším historickým údajem je záznam o povodních v roce 2002. Poezie Jany Witthedové není líbivá – neopěvuje malované vesty, ani Kikónů rej; směřuje ke konkrétnímu, k faktu s výpovědní hodnotou. Esteticky vzchází z lyriky šedesátých let, literárně dosud kapitoly neprobádané a filosoficky tvůrčí – tudíž výzva!

Vít Kremlička

Jan Němec

První život

Větrné mlýny 2007, 100 s.

Jako odpovědný redaktor rubriky recenze v brněnském Hostu se Jan Němec nyní ocitá na druhé straně barikády poprvé. Ale šetřit ho proto nebudeme. Tematicky se nejčastěji chýlí k milostně erotickým či duchovním textům, často však bohužel kombinuje biblické symboly s doslovnou erotikou. To je ohmataný a zde navíc špatně realizovaný nápad. Pro slova autor nechodí daleko, takže samotná duchovní poezie je dušena pod spoustou andělských křídel nebo rybích ploutví a milostné básně se zase brodí bahnem „hlubiny kalhotek“ či doslovně „kundiček“. Nadužívání slůvka „ach“ samozřejmě není funkční a vyvolává spíše úsměvy, než aby u čtenáře došlo k nějakému pohnutí. K citovým výlevům se Němec nutí i při popisech prostých věcí: „ach zahrejme si ještě to hloupé pexeso/ avšak kdo jsem?“. Kontrasty malých, obyčejných situací a velkých otázek jsou vedle sebe postaveny neobratně a vyumělkovaně především vinou pokusů o emotivní
náladu. Mezi lživými, neupřímnými výrazy zaujetí nás ovšem leckdy překvapí docela vtipné hry s jazykem: „není zmrtvýchvstání/ než doživýchuléhání“. Anebo: „že když to vidíš/ nestačíš se diviš“. V těchto drobnostech je Němec nejlepší, a pokud se chystá nadále básnit, měl by se oprostit od průhledné jakoby rozervanosti a vydat se hravějším směrem. Na publikaci nelze nepochválit grafické zpracování Evy Navrátilové, která daleko úspěšněji propojuje věci prosté s těmi nadlidskými.

Radek Hylmar

Hirojuki Icuki

Rennjo

Přeložila Věra Dudmanová, ilustrovala Kateřina Šachová

Baobab 2008, 124 s.

Rennjo je jméno starého mnicha a věhlasného kazatele. A Rennjo je také název prastaré japonské legendy, která vypráví o chlapci jménem Hoteimaru. Ten vyrůstá v buddhistickém klášteře, kde prožívá šťastné dětství s otcem a matkou, kteří ho milují. Důležitou roli hraje ve vyprávění dívka Šizu, jejímž prostřednictvím vstupuje do příběhu téma přátelství. Jednoho dne však idyla končí, matka musí z Hoteimarova života odejít. Příběh neproblematizuje důvody jejího odchodu, soustřeďuje se na chlapcovy pocity. Proměnu chlapce v mladého muže vyjadřuje autor i symbolickou změnou jména. Z Hotemarua se stává Hotei. Perspektiva vyprávění se proměňuje, vhodně se zrychluje i jeho tempo. Hrdina se vydává na cestu, která je metaforou hledání a touhy pochopit alespoň trochu lidskou existenci. Ačkoli vidí jen lidskou zlobu, nenávist a bolest, díky své víře a odhodlání východisko najde. Moment „prohlédnutí“ je
znovu doprovázen změnou jména… Příběh o víře, přátelství, lásce a poznání existuje v umělecké literatuře v mnoha variantách. Tento je vystavěn na promyšlené práci se symboly, zároveň však zůstává dobře srozumitelný dětskému čtenáři, jemuž je určen. Výsledný dojem umocňuje precizně odvedená redakční a grafická úprava knihy, včetně ilustrací Kateřiny Šachové.

Michaela Bečková

Pavel Šrut

Šišatý švec a myšut

Ilustrace Galina Miklínová

Paseka 2007, 80 s.

V nové knížce básniček pro děti pokračuje Pavel Šrut v tradici své hravé, potrhlé poezie, založené na výrazném rýmu a hrátkách s významem slov. Není vůbec divu, že se v první části knížky (Šišatý švec) autor inspiroval anglickými „nursery rhymes“, tradičními říkadly pro nejmenší, která jsou mu blízká zálibou v nesmyslu a humoru. Témata volně převzatá z britské nonsensové poezie přinášejí do Šrutových veršů půvabnou atmosféru – například podivná postavička Šišatého ševce jako by přímo vypadla z Alenčiny říše divů. Jemnější a rozmanitější první část střídají básničky, ve kterých už čteme nám známého Šruta. V této části, nazvané Myšut, jsou hlavními postavami většinou zvířátka, a to od velblouda až po blechy a vešky. Nahromadily se tu básničky šibalské a šklebivé, což dokazuje i Myšutův úsměv, jak ho zachytila ilustrátorka Galina Miklínová. I její kresby odrážejí dvojí náladu knížky. V Šišatém
ševci vypadají trochu jako grafiky, v Myšutovi jsou to spíš rozjívené a legrační malůvky. Půvabná, pěkně vypravená knížka počítá nejen s tím, že se děti budou bavit při prohlížení obrázků a při čtení s rodiči (básničky přímo volají po hlasitém čtení a pitvoření hlasů), ale láká i k dotýkání, protože básničky jsou vytištěny různými směry a knížka se při prohlížení musí otáčet.

Štěpánka Pašková

Analogon 52/53

Tématy tohoto dvojčísla jsou tentokrát film a imaginace & Černá a bílá jezera. V teoretických příspěvcích vztahujících se k prvnímu z témat si zaslouží pozornost především starší teoretický text Rogera Cardinala Myšlení skrze předměty, v němž autor vede spojnici mezi přítomností předmětů v raných filmech Jana Švankmajera a díly Giuseppa Arcimbolda. Publikovány jsou tu fragmenty z literárních scénářů Jakuba Jařaba, Felliniho Svitu luny, zařazena je filmová synopse Švankmajerovy Legendy o sv. Starostě či část filmového dialogu posledního dokumentu Karla Vachka. Název Černá a bílá jezera nesla výstava Skupiny českých a slovenských surrealistů, přičemž jednotlivým autorům zde šlo především o tematizaci protikladnosti a bipolarity. V revue pak kromě prezentací některých děl ze zmiňované expozice nalezneme texty, které tuto problematiku ambivalencí dále reflektují z různých úhlů a hledisek
(psychologie, psychoanalýza, sociopolitika). Kromě překladů A. P. de Mandiarguese a A. Césairea a ukázek z tvorby současných autorů se zde s předstihem můžeme seznámit i se zkrácenými verzemi studií Františka Dryjeho a Bruno Solaříka, jež jsou zařazeny v doslovu k druhému svazku textů Vratislava Effenbergera Poesie 2, připravovanému k vydání v nakladatelství Torst. K vidění i čtení toho v revui (nejen pro kovaného surrealistu) není málo.

Petr Mecner

Polsko

Krytyka Polityczna 14

Časopis vznikl „roku 2002 s ambicí oživit tradice polské angažované inteligence. Svou aktivitu rozvíjíme ve třech různých sférách: vědy, kultury a politiky, přičemž se snažíme odstranit umělé bariéry mezi nimi. Věříme, že vědu, umění a politiku rozdělují pouze výrazové prostředky, ale že je spojuje vliv na podobu života společnosti.“ Dobře vedená internetová stránka krytykapolityczna.pl informuje o dalších podnicích, které tomu mají sloužit: kluby mimo Varšavu, umělecké akce, semináře, dílny a ovšem vydávání – kromě časopisu – knižních publikací. Čtrnácté číslo má 424 stran. Čtenáři může mj. pomoci přiblížit se odpovědi na otázku, proč má dnešní Polsko tak politicky slabou levici, málo zastoupenou v parlamentu a ještě hůř dopadající v průzkumech. Ledacos objasní rozhovor s bývalým předákem polské postkomunistické levice a úspěšným dvojnásobným prezidentem Aleksandrem Kwaśniewským. Bez jeho formace (i starších,
„generálů“) by Polsko stěží jako první stát sovětského bloku přešlo pokojnou cestou k demokracii. Na druhé straně byla to formace spíše vlastenecká, pragmatická, ale bez horoucího levicového étosu. A vzhledem k vlastní prehistorii si stěží – například – mohla dovolit být kritičtější ve sporech o míru vlivu katolické církve na veřejný život. To je ovšem jen ukázka z vydařeného čísla, které programové předpoklady pestře naplňuje rubrikami o umění, překlady světových myslitelů aj.

Václav Burian

Martin Hilský, Ludmila Korecká

Když ticho mluví

Portál 2007, 176 s.

Martin Hilský propadl Shakespearovi – rozhodl se pro něj, spojil s ním svůj život a osud jako jeho překladatel a vykladač. Logicky i rozhovor s ním je celý založen na Shakespearovi – jak mu vkročil a vstupuje do života, co znamená žít se Shakespearem a pobývat s ním pořád jednou nohou v renesanci. Rovnostejně je dalším tématem Hilského překladatelství, způsoby a nástroje, kterými se zmocňuje autora a jeho jazyka v souladu se stále hlubším chápáním jeho světa, neboť jako tlumočník je nucen si své přístupy stále zdůvodňovat v dialogu s autorem a permanentním hledačství; „je třeba neustále hledat, a to i při vědomí, že nikdy nenalezneme jednoznačnou odpověď“, konkretizuje Hilský poselství Hamleta a zástupně i svou roli. Potřeba je i vytříbený cit pro divadlo a jeho prostor, protože „divadelní publikum je obrovitá kočka, která čeká ve tmě, má tisíc očí a naprosto
přesný čich“. Hilský přistupuje v interview k předmětu své volby z různých stran, žel trochu opomíjí dějiny Shakespearova díla v českých zemích, o kterých by se také dalo vyprávět. Rozmluvy Hilského s Koreckou představují popularizace v nejlepším slova smyslu, bez jakéhokoli znevažujícího odstínu; pěkný úvod do Shakespeara nejen pro laiky. A vždy poutavý Martin Hilský nakonec jímavě vyznává svou vůli oprostit se od zbytečností a věnovat se své lásce soustředěně až do konce: „Já bych chtěl být v závěru se Shakespearem sám.“

Jiří Zizler

Jiří David ze Zdic

Život svatého poustevníka Vintíře

Refugium Velehrad-Roma 2007, 100 s.

Nakladatelství Refugium vydalo loňského roku pozoruhodnou barokní legendu českého jezuitského misionáře, kněze a pedagoga Jiřího Davida ze Zdic (1647–1713), přeloženou z latinského originálu Josefem Koláčkem. Autor svou legendu, založenou na bedlivém historickém bádání, rozdělil do dvou částí. V první se zaměřuje na biografii středověkého světce Šumavy, zasazenou do dobového historického i duchovního kontextu; podrobně se věnuje například diachronně nahlíženému tématu poustevnictví. Druhá část je zacílena na slavné poutní místo Dobrá Voda, kde poustevník žil. Obsahuje vedle působivého vypsání zázraků spojených s místní Vintířovou sochou také detailní popis obrazové výzdoby kostelíka zasvěceného tomuto světci a pokyny pro věřící, kteří by chtěli zázračné místo navštívit a pomocí léčivé vody se uzdravit. Kniha, již uzavírá cyklus modliteb, tak spojuje prvky legendy a poutní knížky. Přestože Koláčkův překlad působí plynule a čistě
a text je doplněn objemným poznámkovým aparátem, musím vyslovit lítost nad absencí syntetizující kritické studie, která by souvisle čtenáře zasvětila do problematiky barokní legendaristiky a pomohla mu vintířskou legendu konfrontovat s historickými skutečnostmi. Erudovanost vysvětlivek svědčí o tom, že by to pro zasvěceného překladatele nemuselo být obtížné. Svůj význam by také mělo, kdyby spolu s překladem bylo vydáno i původní latinské znění.

Karel Kolařík

Paul Cartledge

Alexandr Veliký – historik lovcem nové minulosti

Přeložili Helena a Lubomír Synkovi

Academia 2007, 312 s.

Paul Cartledge, profesor klasických studií na cambridgeské univerzitě, přináší fundovaný a komplexní pohled na postavu, která přes svůj krátký život nechala v dějinách otisk jako málokterá jiná. Kdo byl vlastně Alexandr Veliký? Vojenský génius s duší filosofa, pokorný žák Aristotela a osvoboditel části světa od perského útlaku? Nebo diktátor a despota, otcovrah, který utopil část světa v krvi a neváhal zabít i své souputníky a přátele? Měl tolik úspěchu a štěstí, že jej současníci začali uctívat jako héroa či dokonce boha? Nebo to byl právě Alexandr, kdo světu nutil svou božskou podstatu? Co všechno chtěl Alexandr vlastně dokázat? Znovu: kdo vlastně byl Alexandr Veliký? Cartledge ve své brilantně napsané knize na tyto otázky definitivní odpovědi nedává. Naopak, jeho Alexandr je poučením o tom, že neexistují žádné objektivní dějiny, ale že vše je otázkou interpretace pramenů. I tam, kde autor sám předkládá své
závěry, nezapomíná čtenáři připomenout a upozornit, že mnozí další, ať starověcí či moderní, Alexandrovi životopisci by mnohá místa popsali jinak – a možná lépe (většina těchto alternativních hlasů navíc v knize i zazní či je zmíněna). Kniha je výborně edičně zpracována – kromě map a obrazových příloh nechybí ani krátká studie o ohlasu Alexandra Velikého v české kultuře i soupis českých prací věnovaných mladému Makedonci.

Vladimír P. Polách

Pavel Štoll, Naděžda Slabihoudová, Alena Vlčková

Slovník pobaltských spisovatelů

Libri 2008, 312 s.

Slovník ve svém druhém vydání obsahuje vedle oprav a doplnění také dodatky, které představují zcela nová hesla z lotyšské a litevské literatury. Bibliografie hlavních pramenů je doplněna o nejnovější domácí publikace, které se pobaltskou literaturou zabývají. Hesla lotyšské části slovníku jsou dovedena až do současnosti a poznámky o překladech do češtiny ukazují, že dění na poli česko-lotyšských literárních vztahů je dnes z pobaltských literatur nejživější. Oproti tomu estonská hesla často končí již v osmdesátých, případně v devadesátých letech 20. století a doporučený soupis odborné literatury časovou propast potvrzuje – estonské překlady Vladimíra Macury do češtiny dnes již nemají pokračovatele. Koneckonců ugrofinský jazyk Estonců je Čechům jistě vzdálenější než jazyky baltských Litevců a Lotyšů. Heslům předcházejí úvodní studie o jednotlivých literaturách, které ve stručnosti seznamují čtenáře
s vývojem písemnictví pobaltských národů a s významem, jaký mělo při formování jejich národních identit. Podrobněji se zastavují u plodného období za existence nezávislých států mezi světovými válkami. Pokračují popisem rozdvojení literatur: na domácí linii, která nadále fungovala v podmínkách tuhého sovětského režimu, a písemnictví exilové, které muselo přežívat v roztříštěných diasporách po celém světě. I přesto, že vydání našlo své sponzory, přijde drobná publikace na čtyři sta korun.

Ivan Malý