Před Vánocemi se na pultech knihkupectví objevil objemný svazek s názvem Hledání Jaromíra Nohavici. Za třemi sty padesáti stranami knihy z produkce vydavatelství Daranus stojí překladatel a hudební publicista Josef Rauvolf. Tento propagátor beatnické literatury a dalších oblastí kultury, jimž by se daly přišpendlit přívlastky „experimentální“ či „undergroundová“. Ve známost vešel kvalitními překlady díla Williama S. Burroughse a autorsky se podílel na zdařilém televizním cyklu Alternativní kultura. Proto jsem byl docela překvapen jeho autorstvím nohavicovské publikace a říkal si, že by nebylo na škodu, kdyby ke zpěvákově osobnosti a dílu přistoupil z jiného než fanouškovského úhlu.

Jímal, jímá, dojímá

Překvapení se konalo, ale zcela opačného rázu. Hledání Jaromíra Nohavici trpí všemi neduhy oslavných pajánů. Kritický odstup zde zcela schází, o to víc si užijeme patetických fabulací a přikrášlování legendy. Kniha patrně vznikla na objednávku vánočního trhu a pro publikum, které svého písničkáře nekriticky zbožňuje a které nechce, aby někdo narušoval obraz, jejž si o něm udělalo. Proč nevyjít vstříc, že, ale měl jsem pocit, že podobné knihy se píší o jednobarevných idolech à la Jan Nedvěd a nestojí za nimi erudovaní hudební experti (což Josef Rauvolf bezesporu je).

Jaromír Nohavica, který životopis neautorizoval (zajímavý paradox – neautorizovaná nic než chvála), se s Rauvolfem nad přípravou knihy nikdy nesešel, a proto Rauvolf především cituje ze starších rozhovorů vedených jinými publicisty a z Nohavicových internetových stránek. Nedostatek osobního vkladu kompenzuje nepatřičným dramatizováním, nepodloženým dovysvětlováním a psychologizováním nebo mimoběžnými úvahami, občas sám sebe dojme div ne k pláči. A snaží se naroubovat písničkáře do obrazu tak trochu obrozeneckého básníka, posledního z velkých, a správného chlapa, který se umí se životem poprat a kriticky nahlédnout své chyby.

Čtu-li v životopisu hudebníka věty: „Společnost totiž potřebuje spíš uhlazené ‚stavební prvky‘ a každý neopracovaný, rozježený kámen představuje problém. Máme v sobě tohle přizpůsobování zakódováno, nebo nám je implantuje sama společnost pomocí výchovy, škol, institucí a kdovíčeho ještě?“, mají patřit onomu umělci, ne autorovi knihy. Výmluva „a to je teď obecná poznámka, která se nemusí týkat přímo Nohavici“ jejich výskyt nijak neospravedlňuje; to by se muselo jednat o soubor úvah nad Nohavicovou tvorbou a ne o životopis. Zdaleka se nejedná o ojedinělý lapsus, podobných odboček nalezneme v knize desítky. Zbytečné, občas několikastránkové vsuvky na téma marast normalizace jsou (pomyslíme-li na „mladé čtenáře“, kteří třeba nepamatují) vcelku omluvitelné, z perel typu „Seifert na fotografii jistě musel pochvalně pokyvovat hlavou, když mu Jarek přehrával třeba svou písničku Balada česká“ už jen jde hlava nevěřícně kolem.

Mirek a alkohol

Aby nebyla mýlka, Rauvolfova kniha se hemží informacemi, jen je nutné se k nim přes „literaturu“ a občas přemnožené citace textů písní tu a tam prokousat. Dozvíme se mnohé o Nohavicových začátcích, zákazu jeho vystoupení na Portě v roce 1985, za nímž stál pozdější Zemanův poradce Miroslav Šlouf, i o hvězdných devadesátých letech. Pokud se vám nechce dohledávat jednotlivé zdroje, sestavil Rauvolf obsáhlé kompendium doplněné o soubor recenzí všech Nohavicových alb; ale aspoň tady mohl necitovat a projevit svůj osobní vztah ke zpěvákovu dílu. Z chronologického rázu knihy vybočují kapitoly o dvou Nohavicových démonech, alkoholu a spolupráci s StB. S prvním z nich se zpěvák vypořádal se ctí, což je po dramatickém úvodu („Nohavica má problémy s alkoholem. Nohavica chlastá a přestává to zvládat. Nohavica vystupoval opilý… Nohavica…“ – každá věta má svůj odstavec) patřičně oslaveno větami o „opravdovém
chlapovi“, kauzu „agent Mirek“ Rauvolf popíše na základě zpráv z tisku a sporých zpěvákových vyjádření a ukončí smířlivým rozhřešením za pomoci Nohavicova textu Zahlaď Bože moje zmýlení. Za Nohavicu v knize přemýšlí, za Nohavicu se lehce pokaje.

Těžko odmítat chválu, natož se pouštět do analýz jejího opodstatnění a správného zacílení. Devátého prosince loňského roku na svých stránkách www.nohavica.cz zpěvák píše: „V těchto dnech se objevila na pultech kniha Josefa Rauvolfa Hledání Jaromíra Nohavici. Kniha se opírá zejména o obsáhlé citace z těchto webových stránek, hlavně z Archivu pod lupou a z novinových a časopiseckých rozhovorů Jaromíra Nohavici. Nutno podotknout, že kniha je sice vydána bez souhlasu a autorizace Jaromíra Nohavici, je ale sestavena korektně a solidně. Vydání své vlastní autorské knížky s kompletním Archivem pod lupou, jakož i s přiloženými audio- a videoukázkami plánuje Jaromír Nohavica na rok 2009, až ji dopíše celou. Zatím je zhruba v polovině.“ Cítím z té zprávy jisté rozpaky.