Ad O dobru proti nadzlu (A2 č. 28/2008)

Nechci se plést do případné diskuse pana Slačálka s panem exprezidentem Havlem o rozdílech či společných rysech nacismu a komunismu. Nicméně se jedná o otevřený dopis, a tak snad i řadový čtenář by mohl něco připodotknout.

Pan Slačálek svůj otevřený dopis napsal hezky. Jistě nelze jednoduše zaměnit jednu totalitní ideologii za druhou. Rozdíly popsané panem Slačálkem tu neoddiskutovatelně jsou a řada čestných a spravedlivých lidí kouzlu zejména onoho druhého -ismu podlehla. I já jsem více méně patřila mezi ně a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem byla schopna se ztotožnit s myšlenkou, že oba mají v jádru společný jmenovatel, a tudíž že oba jsou stejně nepřijatelné, nebezpečné a zhoubné. Společným jmenovatelem je podle mne nereálná a ve svém důsledku tragická domněnka, že je v lidských silách svět a lidi v něm k nějakému lepšímu, kýženému a zhusta dobře myšlenému obrazu předělat. To opravdu nelze. Tento závěr by pan Slačálek, kdyby více četl a nad přečteným se důkladně zamyslel, nalezl u řady myslitelů, historiků i spisovatelů. Já bych pro jednoduchost uvedla příklad jen jednoho dosti známého spisovatele
a jeho taktéž dosti známého díla, Borise Pasternaka a jeho Doktora Živaga. V tomto románě na jednom místě revolucionář Strelnikov přiznává, že chtěl předělat svět, aby v něm už nikdy nebylo místo pro takové lidi, jako byl onen dosti odpudivý právník, který svedl a zneužil jeho ženu Lauru jako mladičkou. Leč právníkovi se evidentně daří i v nových poměrech a Strelnikov si musí přiznat, že jeho úmysl se mu realizovat nepodařilo. V důsledku jistě bohulibého úmyslu jen zemřely tisíce lidí. A tak to probíhá a probíhalo, co lidstvo lidstvem jest. Doporučuji se trochu porozhlédnout po historii lidského konání. Z tohoto úhlu pohledu i Adolf Hitler a s ním řada řádných, kulturních a vzdělaných Němců se považovala za spasitele lidstva. Jinak by nebylo pochopitelné, že právě tento vzdělaný a kulturní národ národněsocialistické ideji tak masově podlehl.

Kdysi jsem někde v českých médiích zaznamenala pro mne zcela nepřijatelnou diskusi o tom, které zločinné ideologie byly hrůznější, měřeno počtem obětí. Takto ale přece hrůzné skutky ani jejich ideové základy hodnotit nelze. Je třeba hledat jejich podstatu. Pro poučení a odvrácení jejich případného opakování. V jakékoliv, byť třeba i modifikované podobě. Doufejme tedy, že otevřený dopis pana Slačálka právě takovou diskusi, objasňující společné nepřijatelné základy nacismu a komunismu, na stránkách vašeho kulturního týdeníku přinese.

Ing. Marta Peroutková

Ad glosa Jiřího G. Růžičky (A2 č. 31/2008)

Z mnoha let novinářského psaní dobře vím, že žánr glosy nemůže obsáhnout nikdy celý problém. Ale pisatel by neměl kvůli efektní pointě zamlčovat fakta, která se mu nehodí do krámu. A právě tak postupoval Jiří G. Růžička. Buď z pouhé neznalosti a lenosti, protože mu pro vytvoření názoru stačilo, aby se prošel po nádvořích Klementina a Karlovou ulicí. V horším případě selekci reality provedl záměrně… Jeho kritickému bystrozraku tak uniklo kupříkladu nově vybudované bistro, kam mají přístup uživatelé knihovny i její zaměstnanci a kde pořídíte hlavní chod v době oběda za pouhých 59 v českých… A kdyby došel od bistra za roh, našel by tam stolky a lavice umístěné ve wi-fi zóně, kde mohou čtenáři – na rozdíl od studoven – slupnout klidně svačinu donesenou z domova a přitom brouzdat po internetu. Docela zvláštní je, jak rozhořčenému glosátorovi mohla uniknout Galerie Klementinum, která zabrala hned dvě patra
v traktu do Křižovnické ulice o celkové rozloze 727 m², respektive řada nekomerčních výstavních projektů zde připravených – včetně výstav Jezuité a Klementinum nebo Codex gigas – Ďáblova bible?! Nelze se již pak ani divit tomu, že pan Růžička neobjevil ani novou Studovnu společenských a přírodních věd, která mj. disponuje studijními místy pro uživatele ZTP-P s doprovodem. V glose zmiňovaná kavárna, prodejna či koncerty patří k aktivitám, které Národní knihovně přinášejí nemalé peníze. Nejde ale o žádnou Ježkovu „turistickou“ expanzi – kdo netrpí ztrátou paměti, ten ví, že jde o prostory pronajímané již za bývalého ředitele Vojtěcha Balíka. Za „vinu“ současnému vedení NK tak je možné klást snad jen to, že se mu podařilo vyjednat výhodnější finanční podmínky – s tím ovšem logicky souvisí i změna sortimentu v obchodě. V současné době, kdy je rozpočet ministerstva kultury na hony vzdálen od vysněné evropské mety „jednoho procenta“, není
Národní knihovna zdaleka jedinou institucí, jež se neobejde bez příjmů, které získává z pronájmů svých prostor či od sponzorů. Jistě, náhodný kolemjdoucí si reklamní auto parkující v Klementinu může omylem vykládat jako vizi budoucího autosalonu. Jenže ten, který si dá tu práci a pročte si rozpočty ministerstva kultury a výroční zprávy Národní knihovny, snad za nablýskanou karosérií uvidí peníze, z kterých budou společně profitovat Klementinum, jeho uživatelé i zaměstnanci. Jde ale samozřejmě o to, zda se pisatel chce zabývat nudnými čísly a fakty, nebo se uchází o místo hlasatele v Rádiu Jerevan.

Zdeněk A. Tichý

Omluva

Čtenářům i Petru Zídkovi, autorovi článku Kam zmizela spartakiáda? (A2 č. 30/2008), se omlouváme za redakční chybu, kvůli níž z textu zmizela část souvětí (vyznačeno kurzívou), což nyní znesnadňuje pochopení věty následující. Celá pasáž měla znít takto: „Podle Jiřího Pernese byla krize v tom, že režim nebyl ,schopen dosahovat cílů, které si sám vytýčil‘, a tyto cíle pak autor vymezuje jako nastolení sociálně spravedlivé beztřídní společnosti, zvyšování životního standardu a přispívání k růstu kulturní a vzdělanostní úrovně. Byly ale toto skutečně cíle těch, kteří se v únoru 1948 dostali k moci?“

–red–

Soutěž

Správná odpověď na úkol z čísla 29 – O které české spisovatelce napsal Václav Tille monografii a ve kterém roce vyšla?– zní: O Boženě Němcové, 1911. Knihu Václava Tilleho Kouzelná moc divadla posíláme Vlastimilu Novotnému do Říčan.

–mam–