Zločin ospraveditelný románem?

Skutečná senzace! Milan Kundera prý počátkem padesátých let, jak o tom svědčí záznam ve spisech StB, udal člověka nepřátelskému režimu. Tedy v době politických procesů, kdy se věšelo. Nemám důvod nevěřit Ústavu pro studium totalitních režimů, ale také ani v nejmenším nehodlám řešit otázku, je-li Kundera vinen nebo ne. Chci psát pouze o tom, jak údajné Kunderovo selhání předložil k úvaze čtenářům Luděk Navara v Mladé frontě DNES 14. 10. 2008.

Navarův článek představuje dokonale to, co se nazývá tanec mezi vejci. Nebo pokus o vařený led. Jistě, Kunderovo udání, přesvědčuje nás Navara, by nebylo možné chápat jen jako pouhý důsledek poblouznění, vlastního ostatně nejen mladé poválečné generaci. Na celou věc je ale podle něho třeba nahlížet očima doby, kdy přece „zradit a udat kohokoliv pro cokoliv bylo opravdu nesnesitelně snadné“. A příčina? „Zrada vůbec byla v totalitní éře součástí našich osudů v mnohem větší míře než dnes: pro nejrůznější výhody či z donucení…“

Článek uvozuje citát z jedné Kunderovy knihy: „Dojít k tomu, že není rozdílu mezi viníkem a obětí, to znamená zanechat veškeré naděje. A tomu se říká peklo, má holčičko.“

A právě v tom se střetá moje holčičí paměť a zkušenost s názory redaktora Navary.

Neboť Kunderův případ, jak nás ujišťuje Navara, nám může sloužit pro lepší poznání minulosti. Máme, pokračuje, „v dějinách jak Kunderu, tak Dvořáčka. Protože taková byla doba, stáli proti sobě na neviditelných hranicích studené války.“ A k tomu osvícené poučení: Dnes víme, co dřív nemuselo být tak krystalicky jasné.

To tedy jak komu, dovolila bych si namítnout. Kdo měl oči k vidění, ten viděl, kdo měl uši k slyšení, ten slyšel – a to i zprávy o zatýkání a popravách málem jako za protektorátu.

Jenomže ono tak běžné udání může mít podle Navary i svoji pozitivní, totiž kreativní stránku, což Navara dokládá na případu Oty Filipa, který prý o své zradě napsal jeden ze svých nejlepších románů. Neboť, jak nám sugeruje novinář, „motorem umělce je jeho svědomí“.

A tady bych se ráda dovolala své už nikterak holčičí paměti. Ota Filip začal psát svůj román až poté, kdy na něho prasklo, že v polovině padesátých let udal pět vojáků, s kterými sloužil, že chtějí utéct za hranice, aby to mohl přiložit ke své žádosti o místo ve zpravodajských službách. A poté, co jeho případ zveřejnil německý Spiegel, včetně faksimile oné žádosti s Filipovým podpisem, a kdy o tom byl natočen dokument i s výpověďmi jeho obětí, které sice nedostaly provaz, ale každopádně po osmi a sedmi letech v Jáchymově.

A teď tedy stojíme před otázkou, kterou Navara klade v souvislosti s případem Milana Kundery svým čtenářům. Jestli má být – v jeho pojetí geniální autor – „kritizován a hanoben a pomlouván za půl století staré udání“. Jako každý jiný, řekla bych. Jak jsem ovšem předeslala, nejde mi o Kunderu, ale právě o Navarův tak přirozeně chápaný pojem slova „udání“. Nevím totiž, jak geniální by musel být román, abych ho obdivovala za cenu pětkrát sedm nebo osm let životů strávených v jáchymovských dolech.

Viola Fischerová

Ad Galerie (A2 č. 42/2008)

Jsem velmi rád, že váš týdeník seznámil své čtenáře s tvorbou významného japonského grafického designéra Fumia Tachibany. Bohužel nepřipomněl, že Fumio Tachibana je držitelem Hlavní ceny Bienále Brno 2004 a že jeho samostatná výstava je k vidění v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně ještě do 19. října. Navíc reprodukce a fotografie Tachibanových prací ukazují díla vystavená tamtéž, což se čtenář nedozví. Uvedením těchto doplňujících faktů by příspěvek a obrazový doprovod získaly podstatně vyšší informační hodnotu. Škoda.

Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně a Bienále Brno 2008

Ad Hledá se manažer (A2 č. 40/2008)

Nikdy jsem nebyla z kulturní rubriky ČT nadšená, připadala mi velmi jednostranná. Bylo až příliš vidět, jakému kulturnímu odvětví dává přednost právě pan O. Svoboda, převažovaly informace o hudbě, zejména právě o té masové, pravda, někdy i z vážné hudby, občas se objevila nějaká informace z oblasti divadla, literatura zůstávala zcela stranou (v jednom rozhovoru právě zmíněný pan Svoboda vyslovil slovanské jméno jedné spisovatelky až napočtvrté). Co se však děje dnes, to předčí všechny černé sny. Skutečně si pod pojmem kultura mám představit pouze koncerty v Sazka Areně, ať už tam vystupuje kdokoli? Od změn, které v kulturní redakci ČT proběhly, jsem snad neviděla než redaktorku postávající před Sazka Arenou, podrobně informující (skutečně si všichni účinkující zaslouží takovou pozornost? Opravdu se nic lepšího neděje?) o právě probíhajícím koncertu a zpovídající kolemjdoucí. Když přijde na řadu kultura, doma se sázíme, kterou že
skupinu nám zase představí. Malířství, literatura, tanec a další – to do kultury nepatří?

Nastíněný problém se netýká jen kulturní redakce, ale to už je téma asi pro rubriku „média“. Občas se štípu, jestli koukám na Novu nebo na ČT 1. Prý je to moje televize. Není. Je už naprosto stejná jako Nova, formou i obsahem. Ach jo. Stěžovat si můžeme tak akorát na lampárně. Ještě že existuje aspoň minimální prostor, kde si člověk může postesknout.

Anna

Soutěž

Správná odpověď na úkol z čísla 41 – Jak se jmenuje vítěz celostátního finále slam poetry 2007? – zní: Jakub Foll. 2 x 2 vstupenky na pražské kolo obdržely Zuzana Plecitá z Prahy 1 a Renata Bulvová z Prahy 5.

–mam–