Atmosféru doby z pohledu německého obyvatelstva zčásti ilustruje kniha Dopisy Hitlerovi, jež vychází z archivních materiálů, odvezených Sověty do Moskvy. Bohatá korespondence, pod jejíž výběr i komentář se v roli editora podepsal Henrik Eberle, sleduje v chronologickém uspořádání postupný růst Hitlerovy popularity, jeho proměnu v kult i následné oslabení sympatií tváří v tvář blížící se porážce. Autory dopisů nejsou jen příslušníci NSDAP a jejích složek, výběr korespondence odráží náladu nejširších společenských vrstev. Nalezneme zde jak naivní a špatným slohem psané děkovné listy nezaměstnaných dělníků nebo invalidů, kultivované adorace intelektuálních či podnikatelských špiček, tak oslavné hymny, náčrty eposů či divadelních her, fanatická provolání, přísahy věrnosti i fantaskní zlepšováky zbraňových systémů k odvrácení porážky.

Udeřte železnou pěstí

Prosebné listy vdov i nezaměstnaných dělníků dojímají zoufalostí tónu i mrazí falešnou iluzí, s níž k Hitlerovu systému vzhlíželi. Zatímco řada dopisů neskrývá věcně i euforicky vyjádřený fanatismus a absolutní odevzdání svých pisatelů Říši („Adolfe Hitlere, jemuž dáváme svou krev: udeřte železnou pěstí…“), v jiných nelze nezachytit tragickou absurdnost, vystupující zpod fatální víry: „Naše malá Rita by ráda pozdravila vůdce Heil Hitler! (…) Je jí 10 měsíců a je nejmladší z 5 sourozenců. Když jí ukážeme obrázek strýčka Hitlera, dělá hned Heil.“

Z obsahů většiny dopisů se zdá, jako by převládal obraz Hitlera coby mírotvůrce a zakladatele morálně vyššího řádu, nicméně v listech dominují konkrétní otázky sociálních jistot, zatímco politicko-společenské vize nového uspořádání se rozplývají v nejasných představách, zformulovaných do floskulí a frází. Proto také navzdory bojovným proklamacím nalezneme explicitních projevů antisemitismu či militarismu ve zveřejněných dopisech méně, než bychom čekali. Mnoho Němců mezi nacismus a antisemitismus rovnítko nevkládalo, konečně i někteří Židé zprvu spatřovali v Hitlerovi morální autoritu. Narážíme zde na tragické nepochopení podstaty Hitlerovy ideologie, na neschopnost domyslet hlubší směřování nacionálního socialismu. Antisemitské výpady – pokud překračují dobovou zobecňující dikci („lakotní Židé“) – jsou pak motivovány osobními zájmy, jejichž společným jmenovatelem je v drtivé většině finanční profit.

V malém počtu jsou v Dopisech zastoupeny také protesty a stížnosti na násilnosti složek SA či SS, řada listů prozrazuje rozčarování, jež plyne z konfrontací s reálnou politikou, tato prohlédnutí však tvoří jen výjimky vprostřed všeobecné identifikace s nacistickou ideologií. Editor k některým dopisům připsal nejen komentář odhalující další osudy pisatelů i jejich korespondence, ale v mnoha případech přiložil i odpověď Hitlerovy kanceláře. Reakce, pod nimiž je často podepsán Albert Bormann, jsou věcné, chladné, byť v intencích slušnosti, většinou však omezené na repetici ustálených frází.

Pohlceni iracionalitou

Velká část korespondence tíhne k primitivní formě vyjádření lásky k vůdci, identita autorů dopisů ustupuje obecně sdílenému znaku Hitlera, metafory se opakují (Hitler jako naděje, spása, světlo atd.), a to i v listech, jež svým jinak kultivovaným jazykem prozrazují vyšší intelektuální schopnosti svých pisatelů. Nejmarkantněji je redukce Hitlera v jednotný, masově sdílený obraz patrná v básnických pokusech: „Ruce vzhůru k Bohu letí!/ Modlí se za vlast, za národ,/ a vůdce jak jitřenka hledí,/ Bůh seslal ho pro náš rod. Heil Hitler! Sieg Heil!“ Vedle konvenčních adorací nalezneme v Dopisech Hitlerovi i zcela osobní vyjádření (přechod od poníženého lokajství k tykání, podtrhujícímu kamarádství, rodinnost atd.), v nichž se pisatelé dovolávají vůdce coby kmotra svých dětí, svého metafyzického otce nebo patrona. Prosby o fotografii führera nebo jeho autogram dokládají uhrančivost
Hitlerova kultu, jeho apoteóza je obecně sdíleným prožíváním dané doby jako momentu historického znovuzrození Německa. Hitler není chápán jako politik, ale je vyjmut z běžných lidských rozměrů a postaven do role spasitele: „Věřím v Boha otce, všemohoucího stvořitele nebe a země, a v Adolfa Hitlera, jeho vyvoleného syna (…).“ Drtivá většina dopisů prozrazuje na své autory absenci kritické reflexe. Mezi reálnou politikou strany a mýtem je rozevřená propast, bez ohledu na sociální postavení a intelektuální schopnosti pisatelů.

Dopisy Hitlerovi poodkrývají kolektivní psychologii německého obyvatelstva, ukazují, jakými formami se utvářel Hitlerův kult, a upozorňují na ztrátu racionálního korelátu, vycházející z potřeby mýtu jako specifického způsobu existence v době hospodářského i politického kolapsu, doprovázeného reminiscencemi na první světovou válku. Současně také dokládají znepokojující fakt, že ztrátě soudnosti zdaleka nepropadají jen mlátičky SS, ale v určité dobové konstelaci i lidé, jež bychom za jiných okolností považovali za normální.

Autor je literární komparatista.

 Dopisy Hitlerovi. Editor Henrik Eberle, přeložil Vladimír Čadský. Ikar, Praha 2008, 418 stran.