V listopadu 1980, právě po čtyřiceti letech, sepsala Lisa Fittko svoji vzpomínku na „starého Benjamina“ – bylo mu 48 let – kterého za druhé světové války spolu s paní Gurlandovou a jejím synem nadvakrát převáděla přes francouzsko-španělské hranice. Ačkoli mladá převaděčka tehdy jistě netušila, že Walter Benjamin následující noci ve vesničce Portbou spáchá sebevraždu, a ačkoli cesta přes hory spíše než útěk připomínala měšťanskou procházku, přece jen měla své dramatické okamžiky, svědčící o nesnázích při pohybu ve volné přírodě.

Po sestupu jsme chvíli odpočívali. Benjamin se natáhl na trávu a zavřel oči a já si pomyslela, že to pro něj muselo být namáhavé. Už jsme byli připraveni k návratu, ale on nevstával. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Je mi dobře,“ odpověděl, „vy tři pokračujte v cestě.“

„A vy?“

„Já zůstanu tady. Přečkám zde noc a ráno se ke mně opět připojíte.“

Řekl, že jeho rozhodnutí přečkat noc na mýtině je neotřesitelné, neboť se zakládá na prosté úvaze… Pokud by se musel vrátit do vsi a druhý den opět podstoupit celou trasu, jeho srdce by pravděpodobně selhalo. Ergo: zůstane.

Znovu jsem se posadila a řekla jsem: „V tom případě zůstanu také.“

Usmál se: „A vy byste mě uchránila před divokými býky, gnädige Frau?“

Příštího rána šlo všechno hladce… Čím blíže jsme ale byli k mýtině, tím jsem byla napjatější. Bude tam Benjamin? Bude naživu? Má představivost začala vířit jako kaleidoskop.

Konečně. Tady je mýtina. A tady starý Benjamin. Naživu. Posadil se a přátelsky se na nás podíval. Potom jsem se zahleděla do jeho tváře – co se stalo? Ty temně nachové skvrny pod očima – nejsou to příznaky infarktu?

Uhádl, na co se dívám. Sundal si brýle, a když si otíral obličej kapesníkem, řekl: „Ach, tohle. To víte, ranní rosa. Vidíte ty pacičky přidělané k obroučkám brýlí? Když zvlhnou, pouštějí barvu.“